Před pandemií se intenzivně řešila klimatická krize, především snížení hladiny CO2 v ovzduší a také globální dopad plastu na planetu – celý svět se rozhodl žít „nejednorázově“ a snahy o návrat k recyklovaným obalům, bezobalovosti či stálým obalům nebraly konce. Vzpomněla jsem si tehdy na dobu, kdy jsem s babičkou chodívala do „sámošky“, a na její papírové sáčky od mouky pečlivě srovnané ve spižírně, aby je znovu použila. Když pak nadešla éra sáčků z igelitu, což byla značná vymoženost, neuvěřitelně si jich vážila. Asi to pro ni tenkrát byl skutečný poklad. Cosi, co k nám „za minulého režimu“ mohlo proniknout jen zřídka. Jenže ten sáček byl možná prvním signálem poněkud jiné tragédie: kapitalismus natáhl svá chapadla směrem k velké spotřebě, plýtvání a „jednorázovému“ životu. Boj proti klimatické změně opravdu na kratičký okamžik zesílil. Ať už mluvíme o Gretě Thunberg, o počátcích hnutí Friday Future, nebo o filmech Je s námi konec s Leonardem vědomě odkazuje na mizející korály a ve svých malbách zprostředkovává estetický a pozitivně působící prožitek jejich zanikající krásy. Jejich někdy jemné, jindy výrazné barvy na chvíli dovolují zapomenout, že jde o ohrožený druh, ať už vinou znečišťování oceánů (například plasty), nebo jejich oteplování. Všechny ty zprávy, které s pandemií zmizely z prvních stránek novin, se opět vracejí. Ledy se rozpouštějí, hladina oceánů stoupá a v důsledku rozpadu atmosférického proudění se už nelze spolehnou ani na předpověď počasí. Jako bychom se ze zpomalení v pandemii vůbec nepoučili.
Výstava nás uvádí do prostředí reagujícího na globální oteplování jako citlivý seismograf. Odkazuje k prvním ekosystémům, jež mu podlehly nebo právě podléhají, jako varovná předzvěst budoucího osudu těch ostatních, a v konečném důsledku i celé planety. Expozice má signifikantní estetickou sílu – její dvojjedinost (na jedné straně krása korálů samotných, na straně druhé výpověď o devastaci světa lidmi) se odráží v jednoduchém tvaru polypu – korálu. Korál je zde symbolem existence neoddělitelně spjaté DiCapriem a dokumentech Sira Davida Attenborougha. Jenže to by nesměla přijít pandemie. Ta zastavila nejen „jednorázové“ životy, ale obecně i téměř veškerý pohyb na Zemi – kultura jako by přestala existovat, cestovní ruch z kdysi rušných měst vymizel. Hledání odpovědí v sobě samých jsme se tak trochu zalekli. Jenže z čeho máme vycházet, když ne právě ze sebe? Vnitřní pohyb a změna vždy začínají jen a jen u nás. A stejně tak začal Patrik Kriššák. Rozbitá váza se musí slepit, aby mohla být znovu naplněna. Patrik začal přemýšlet nad veškerým tím procesem a marasmem kolem nás. Po požárech přišel uragán, po uragánu bouře, po bouři sucho. Znovu si definoval, co pro něj znamená malba, a začal intenzivně pracovat na sérii obrazů Extinction. Tato série, zahájená za pandemie v roce 2020, může na první pohled působit jako depresivní sdělení pro svět, který prakticky končí tak, jak ho známe. Patrik totiž s určitým prostředím. Může být prospěšný pro mnoho dalších druhů, a tím přispívat k diverzitě všech okolních ekosystémů jak krátkodobě (například jako útočiště pro další bytosti), tak v dlouhodobém horizontu (pro svou schopnost vytvářet skrze svá společenství ostrovy). Pro autora jsou rovněž důležité názvy obrazů, představujících simplexní komentář k naší budoucnosti. V Kriššákově malbě nacházíme též hloubku – jednoduché tvarosloví korálu obohacují nejrůznější drobné materiály, glittery a textury. Střídmost tvaru pak působí až matisseovsky. Autor se osvobozuje od základního malířského nástroje, štětce. Lineární výraz a tvarosloví jeho obrazů definuje použitá metoda – lití barvy na horizontálně položené plátno z běžných sklenic různých velikostí. Až poletíte nad oceánem, třeba na Seychely nebo do jihovýchodní Asie, kde je ráj tzv. korálového trojúhelníku, zamyslete se. Během vaší ničím nerušené dovolené na pláži příjemného ostrova vám možná na mysli vytane vzpomínka z výstavy Dvojí strana mince.
Tea Záchová
2022
Galerie výtvarného umění v Chebu
2022
2021
Marslab gallery
2021
2021
2022
2021
galerie Petr Novotný
2021