Spolupráce
MarsLab store
Dělnická 31, 170 00 Praha 7, 2024
https://www.marslab.store/showroom
RUDE AWAKENING
Basement project, Olomouc CZ, 2019
Patrik Kriššák, Ivana Pavlíčková, Andrea Mikysková
Ivana Pavlíčková, Patrik Kriššák a Andrea Mikysková jsou tři umělci nastupující mladé generace. Ačkoliv se věnují vlastní, formálně i obsahově různorodé tvorbě (prezentované v rámci individuálních výstav), jsou příklady dlouhodobé umělecké spolupráce. Jejich společné výstavy tak představují propojení neomediálních i tradičních uměleckých přístupů, které pojí zájem o reflexi určitého společenského tématu či vlastních osobních postojů a idejí.
V galerii Basement trojice představuje výstavu Rude Awakening. Doslovný překlad (Hrubé/Sprosté/Neslušné/Násilné probuzení) dává smysl, avšak osobně si k názvu vytvářím situační ekvivalent – být probuzen fackou. Hlavním tématem, ke kterému se umělci vztahují je klimatická krize. Prostřednictvím jednotlivých děl se však nevyjdřují primárně k poselství a obsahům klimatické krize, tedy tím, co za ní stojí a co přesně představuje. Nýbrž to, jak téma ne/rezonuje se společností, je předmětem jejich analýzy.
Patrik Kriššák svými malbami vytváří otázku, zdali i téma klimatické krize může být nebo dokonce už je zprofanováno? A co to znamená? Rezignace, apatie na jedné straně, panika, úzkost a stav existenciálního ohrožení na straně druhé. Symboly výdobytků naší civilizace (palma=paradise) se v nekonečném růstu hrubých domácích produktů (dávno etablovaných jako ukazatele kvality lidského blahobytu) akcelerují natolik, že se zahřívají, začnou hořet a od nich chytne i vše okolo.
Andrea Mikysková také tématizuje vliv ekonomických, společenských a politických systémů na vztah člověka a jeho přirozeného habitatu. Ve video-kolážích, obsahujících bezpočet reálných obrazců našeho světa i na základě vlastní imaginace vytvořených digitálních grafitti, divák sleduje předobraz toho, co nastane, pokud se opravdu jako společnost i jako jedinci rozhodneme ignorovat vlastní odpovědnost. Zneklidňujícím aspektem je nejistota, způsobená otázkou, zdali už v takovém to stavu nejsme. Veřejný prostor našich betonových měst si chráníme důkladnou legislativou, má i krajina takovou ochranu?
Ivana Pavlíčková se zabývá objektovou tvorbou, především formou keramiky. V její práci je patrný kontinuální zájem nejen zkoumat hranice tradičního média, ale také analyzovat obsahové i formální vztahy současného, nedávného a historického umění. Jedná se o určitý typ institucionální kritiky. V kontextu výstavy tak její práce otevírá složitou otázku, jakou pozici by mělo umění v otázce klimatické krize zaujmout?
Být probuzen fackou je jen stěží příjemný způsob, jak opustit relaxační a bezpečné prostředí spánku. Je to nepříjemný moment vytržení z přirozeného stavu. V kontextu výstavy se dá číst vícero způsoby. Facku zažíváme jako lidstvo, sami jsme dlaň natáhli a rostoucí mediální i společenský zájem o klimatickou krizi spustil švih. Bude bolest dostatečná, aby nás probudila? Nebo si na ni zvykneme? Co, když nám bude dokonce příjemná? Co když probuzení fackou, je ještě stále příliš slušný způsob, co jiného nás dokáže probudit? A co když nás neprobudí nic - život v nekonečném snu lidského blahobytu.
Text, David Bartoš
COLOR BLOCKING
GALERIE DOLE, Ostrava CZ, 2019
Patrik Kriššák a Ivana Pavlíčková
Patrik Kriššák, Ivana Pavlíčková
Společná výstava autorky a autora s vazbami na ostravskou fakultu umění nazvaná Color blocking odkazuje svým názvem ke světu módy, v němž označuje snahu o použití výrazných barevných tónů o stejné intenzitě vybíraných často z opačných pólů barevného spektra. Metaforický přenos do světa umění, v němž je vymezování, kontrastování či ladění tónů jednou z podstatných součástí uměleckého vyjádření, můžeme pod dojmem instalace, v níž zásadní roli hraje nejen barva a světlo, ale i samotné prostorové podmínky galerie, vnímat i jako snahu o komplementární vymezení/propojení dvou navýsost tradičních podob umělecké produkce – obrazu a sochy.
M. Mikolášek
Beuys don't cry
Pragovka gallery, 2019
Patrik Kriššák, Ivana Pavlíčková, Andrea Mikysková
Chyceni v časoprostoru, vnímaje reálně a digitálně, snažíme se zorientovat v multidimenzionálním rozměru světa.
Výstava Beuys Don’t Cry se pokouší zachytit mizející, dnes již téměř nepolapitelnou hranici mezi skutečným a virtuálním světem. Pro trojici autorů jsou digitální média a virtuální realita - tedy schopnost myslet digitálně - přirozenou součástí života. A možná právě proto hledají únik z ní, a to i přesto že pracují s nástroji elektronických médií. Ve své tvorbě realizují vize míst a krajin, hledají a objevují známé i neznámé světy.
Vytvářejí určitý typ emocionální krajiny charakteristické a určené svou kompozicí, prostředím (návrh ve 3D) a materiálem. Teoretické upřesnění ‘'virtual landscape’' nalézáme například v textu Nicholase O’Briana ‘’Finding Place in the Digital’’. Ten popisuje tento stav jako snahu o rekonstrukci původní krajiny současné společnosti. Píše o jakési formě archeologie současnosti, která se objevuje v díle autorů vytvářejících tzv. land art budoucnosti. Naopak teoretička Keiko Sei hovoří o původní krajině. Japonské slovo ''original landscape’ (en.)’ odkazuje na mentální krajinu, na pocit místa z dětství nebo představu neexistujícího místa (místa spojeného s konkrétním emocionálním prožitkem, náladou). Podobně pak popisuje zájem o navštěvování filmových lokací, míst, které se objevily ve filmu (a jsou tedy spojeny s konkrétní akcí a pocitem).
Trojice autorů čerpá inspiraci v internetovém prostředí a pracuje s jeho specifickou vizuální estetikou a prostorovými zákony, které převádí v reálné site specific instalace. Tvůrci konfrontují tak diváka skrze různá média jako je video, objekt, malba s fragmenty dnešní materialisticko-kapitalistické společnosti. Tyto symboly (brand, značka) autoři parodují a všelijak manipulují, aby je pak zasadili do fantaskních mnohdy post-apokalyptických vizí krajin budoucnosti. Ony nepravděpodobné reality mohou být nenaplněnými vizemi, ale tak jistě reflexemi současných kulturně-společenských dilemat ať už jde o vztah k přírodě, ekologii, systémům komunikace a otázkám spojených s vlastní identitou.
Autoři jsou si vědomi toho, že člověk žije to, co sám tvoří. Platí tato teze i v tekutém virálním prostředí? Veronika Zajačiková
CHOKER
Holešovická Šachta, Praha CZ, 2018
Patrik Kriššák, Ivana Pavlíčková, Andrea Mikysková
Holešovice shaft gallery for the first time presents the results of cooperation of three young artists Ivana Pavlíčková (born 1990, CZ), Andrey Mikysková (1990, CZ) and Patrik Kriššák (1986, SK).
Choker is a collaborative project of three artists who have grown up with the Internet and for whom the digital world is as natural as the physical. Through various artistic approaches, they explore the impact of ubiquitous technology on human being.
Their multimedia approach combines materials such as video, ceramics, painting, drawing, photography and printing.
Each of the authors grew up in a different cultural environment, and this is reflected in their approach to work.
Ivana Pavlíčková’s work is influenced by her studies in industrial Ostrava (now she lives and works in Dresden), where the social themes are compacted and the individual human fates of the local environment overlap with the biggest changes in the Czech context and perhaps why she often works with historical parallel or digital 3D programs that in turn create a parallel to the future.
For Andrea Mikysková, the environment of the capital is a lifelong matter, from which she draws inspiration for videos commenting especially on the consumer society and everyday pitfalls of consumer kitsch.
The spontaneously romanticizing part of the exhibition is dominated by the classical hanging picture of the hybrid ideal by Patrik Kriššák. The movement between genres demonstrates a wide range of emotions or art-related situations through colorful abstract compositions representing their materiality (fig. Why people can’t stop touching paintings).
The Choker exhibition is an intimate spatial composition of works with their own associative logic, which we can follow gradually in individual rooms, which are connected by light tubes. Excessive omnipotence distilled the excess into ecological disasters, a slow but even more devastating nature. The reaction of a rigid systemic composition can hardly and slowly regulate changes for the better. These experienced internal settings are reflected in the background of these events. The clash of everyday struggle with a rigid ideology, its attempt to transform it, or its total surrender, eventually results in a thrilling scenario that we can observe “live”.
This situational text game with the transience of communication formulates questions about the introduction of a new virtual language that is constantly changing and evolving. Elements of classical written script in printed form are
in imbalance with the necessary tactility and awareness of the seriousness of the uttered word, which we have been bound for centuries as a covenant.
Words and text on the Internet need to return their lifetime. No one will delete anything.
It’s on your shirt.
I, P, A
ŠICHTA
Galerie Industrial, Ostrava CZ, 2020
Patrik Kriššák a Ivana Pavlíčková
Práce… z fyzikálního pohledu je působením síly na těleso nebo na silové pole, při kterém dochází k posouvání nebo deformaci tohoto tělesa. Do prostoru galerie Industrial vstupují svojí uměleckou intervencí Ivana Pavlíčková a Patrik Kriššák společně a zasahují do silového pole Ostravy každý po svém. Ivana v rámci prostoru, Patrik v možnostech plochy. Spojuje je brutalita s níž pracují, aby přitom dosáhli delikátního výsledku, dělí je jedna dimenze.
Úvodní místnost výstavy je stylizovaná jako čekárna na úřadu práce, hrozivé prostředí, ze kterého dýchá tíže pojmů, zaměstnaný – nezaměstnaný, hlavní pracovní poměr, vedlejší pracovní poměr, práce nucená, práce jako povinnost.
Uprostřed hlavního výstavního prostoru nalezneme explozi Ivaniných sošek sdružených v jednom velkém centrální objektu. Ivana právě zakončila svá studia v ateliéru sochařství Michala Gabriela , ve vystavených artefaktech ale zhodnocuje především svoji zkušenost ze studia na Hochschule für Bildende Künste Dresden (kde se definitivně utvrdila v práci s porcelánem a keramikou), a také ze stáže v ateliéru keramiky a designu pražské UMPRUM. Pracuje s postavičkami Buddhů a jiných původně náboženských symbolů, které však svojí prací přenáší do desakralizované roviny upomínkových předmětů s ezoterickým nádechem. Spojuje je s artistně zpracovanými symboly hierarchického členění společnosti jako jsou koruny a řetězy, prolíná je s vymodelovanými nápisy, pracuje s emocí vycházející z těchto symbolů . Ze soklů vystavěla pomyslný oltář umělecké práce, na jejímž vrcholu lpí definitivní objekty a u země se nalézá zkažená hlína a odpad umělecké produkce.
Patrik vystavuje své obrazy vytvořené technikou bottled painting. Na české výtvarné scéně se už stačil tento mladý malíř etablovat jako experimentátor hledající a překračující hranice tradiční malby. Malba lahví patří k jeho ikonickému projevu. Bez použití štětce pokrývá plátno barvou, jejíž stopa je určena otvorem skleněné lahve, ze které ji na plátno bezprostředně nanáší. Tento proces pak zásadním způsobem proměňuje působení díla. Na jedné straně asociuje konstantní stopa po hrdlu lahve záznam z nejzákladnějšího softwaru určenému k malbě. Tento technický rukopis je však narušen nepředvídatelnými efekty vycházejícími z reálného malířského média. To co je výsledkem, jsou živelné znaky, vzhledem k technice nevyhnutelně stylizované. Jsou subjektivní výpovědí o realitě, o jejím zkresleném odraze v zrcadle plošné malby.
Oba vystavující umělci mají vztah k Ostravě, k místu, kde se práce pojí s úmornou dřinou a temnotou dolů. Na povrch však vynáší práci spojenou se vznikem artefaktu, deformují silové pole tohoto města svým provokativním způsobem: expozicí vizuálně lákavou jako třpytivý přelud jejich vlastního světa, vepsaného do symbolů a gest v hlíně a barvě, do výkřiku a tance bůžků i všední banality, kde se z nejistých procesů vzniku stává jistota uměleckého obrazu.
Lucie Pangrácová