Novinky

Reverse the Future

2022/23

Galerie Sýpka, Valašské Meziříčí

Echoes of the Earth

Molski gallery, Aleja Wielkopolska 65A 60-603 Poznan, 15.11.2024 - 4.12.2024

Vernisáž sólové výstavy Patrika Kriššáka „Echoes of the Earth“ se konala v pátek 15. listopadu. Jedná se o první výstavu zahraničního umělce v naší galerii.

Výstava zahrnuje přibližně tucet převážně velkoformátových maleb, které vznikly za použití umělcovy vlastní techniky.

Hlavním tématem výstavy je globální klimatická krize, kterou umělec zobrazuje prostřednictvím podvodního světa korálových útesů.

Malby Patrika Kriššáka jsou výsledkem „klimatické úzkosti“, která umělce hluboce ovlivňuje. Prezentovaná díla nejsou pouze projevem aktivistického manifestu, ale především snahou upozornit potenciální návštěvníky na důležitost a naléhavost tohoto narůstajícího problému. Umělec si zvolil globální environmentální změny jako hlavní téma výstavy, které zobrazuje prostřednictvím ekosystému korálových útesů. Jejich přirozená krása slouží jako nenápadný podnět k zamyšlení nad zranitelností přírody vůči destruktivnímu působení člověka. Kriššák tím, že staví do popředí reálné a v jádru krásné objekty, zdůrazňuje globální problém a snaží se v divácích vyvolat pozitivní emoce.

Krzystofa Kornacka

ODHALENÍ NOVÉ MALBY PRO FOYER

Dělnická 32, 170 00 Praha 7, 2024

NÁVRATNÝ PRŮZKUM - OSTRAVA

Krátor: Martin Netočný a Tomáš Knoflíček, 25.10.2024 - 09.02.2025

Návratný průzkum je termín užívaný ve společenských vědách. Provádí se při podezření, že dřívější zjištění přestávají odpovídat charakteru sledovaného fenoménu. Dosud realizované výstavní projekty, představující ostravskou scénu mimo hranice regionu, jsou z dnešního pohledu značně ovlivněny atmosférou devadesátých let. V jejich dramaturgii je patrný důraz na anticipaci severomoravského uměleckého kánonu a snahu o jeho prosazení mimo strukturu místních institucí. Tento pokus byl, jak už jsme zmínili výše, úspěšný a výrazně ovlivnil i dění v samotné Ostravě. To je však také důvod, proč se do jejího terénu po několika dekádách vracíme, provádíme návratný průzkum a na místo původního konstatování vznášíme otázku: Co je to ostravské umění?

foto Jiří Brna

2024

Předjaří - pokušení smyslů

7.3.-17.3.2024

Počátek jara, probouzející se příroda, pučení květů i lidských tužeb a vášní. Rozkvétající tulipány, narcisy či hyacinty v symbolickém objetí s obrazy, sochami a objekty – to je výstava Předjaří: Pokušení smyslů.

Navazuje na několikaletou tradici výstav, které probíhaly v Empírovém skleníku v Královské zahradě Pražského hradu již v minulosti. Jejich základní myšlenkou bylo propojení dvou vábivých světů – umění a květin. Výběr uměleckých děl se však tentokrát nebude obracet do historie jako v předchozích ročnících, nýbrž představí po boku jarní flory tvorbu českých výtvarných umělců mladé generace, jako například Patrika Kriššáka, Jakuba Špaňhela, Ester Knapové, Josefíny Jonášové a mnoha dalších.

Vedle radostné oslavy očekávaného jara výstava také připomene, že květiny nejsou pouze symbolem čistoty, krásy a lásky, ale také smyslového pokušení a pomíjivosti.

Výstava se koná pod záštitou Evy Pavlové, manželky prezidenta republiky.

kurátorka Kristýna Jirátová a Petr Hájek

Země bez nás

GaP / Galerie a Prostor, Znojmo, 12.1.-28.2.2024

Patrik Kriššák v GaPu představí obrazy ze své poslední a dosud největší série obrazů nesoucí název Extinction. V této sérii se věnuje tématu změny klimatu a s ním souvisejícím ekologickým problémům. Z toho důvodu volí jako hlavní námět svých maleb podmořské korály, které vnímá jako indikátory nebezpečného oteplování planety. Kriššák se nechává inspirovat krásami korálových útesů a v zářivých barvách je maluje. Experimentuje při tom s formou, hledá nové způsoby, jak využít malířské médium – nepoužívá štětce, vyvinul vlastní techniku nanášení barev na plátno přímo z lahve. Tímto způsobem vznikají válcovité, větvené, táhlé tvary připomínající vápnité schránky korálů. Ty dále vymývá, proškrabává, nebo na ně nanáší barevné glitry. Nesnaží se o popisnost, soustředí se spíše na malbu samotnou a její textury, v tvorbě přijímá také prvek náhody.

Patrik Kriššák se tématem začal intenzivně zabývat v době dlouhých lockdownů, kdy nabyl dojmu, že lidé zaměřili pozornost výhradně na sobě a k vlastní protekci, téma ochrany přírody se rázem stalo sekundární. Představa vymizení lidské populace či dokonce konce světa Kriššáka fascinuje, chce ji akcentovat, přitom nementoruje, není aktivistický, jen maluje, co empaticky vnímá, čeho se možná bojí a co by chtěl, abychom vnímali i my.

kurátorka Andrea Krejčí

Patrik Kriššák

Vernisáž 15.7. v 17 hodin, 16.7.-18.8.2023

DAMAGE DECODING: Archaeology of the Future

5. 4. - 30. 4. 2023, Galerie NoD

Sophie Hundbis & Ivana Pavlíčková & Patrik Kriššák

Připravovaná výstava DAMAGE DECODING mezinárodní trojice umělců - Sophie Hundbis, Ivana Pavlíčková & Patrik Kriššák - provede diváky třemi imaginárními kapitolami. Výstava se zamýšlí nad tím, jaké environmentální, ekologické či společenské škody byly v průběhu historie naší civilizací již způsobeny, nebo nás možná ještě čekají. Výstava a umělecké intervence jednotlivých autorů se o to pokouší prostřednictvím řady uměleckých médií jako je film, socha a malba, pomocí kterých vytvářejí v prostoru galerie souvislý narativ.

Po celou dobu výstavy se toto společné vyprávění všech autorů rozvíjí v prostoru GALERIE prostřednictvím postupného světelného konceptu a stříbrných závěsů odkazujících na architekturu Galerie NoD. Do výstavy se vstupuje za tmy a na plátně se promítá film Sophie Hundbiss Index of Lilith, který seznamuje návštěvníky se základní myšlenkou a tématem "destrukce" jakožto motivu cyklicky se objevujícího jak v historických, tak současných filosofických úvahách.

Efeméry filmu dále vedou diváka do prostředního prostoru galerie a druhé kapitoly výstavy, kde je instalována série keramických talířů Ivany Pavlíčkové. Jednotlivé keramické objekty na pomezí sochy a reliéfu jsou uspořádány do kompozic odkazujících na hráčskou estetiku. Talíře jsou záměrně podobné fiktivním relikviím, které by v budoucnosti mohly zobrazovat antikvovanou herní kulturu.

V poslední, nejsvětlejší části výstavy a koncovém prostoru galerie se rozprostírají tmavé a kontrastní obrazy Patrika Kriššáka. Jednotlivé obrazy se v této kapitole zabývají ekologickými škodami a ptají se po možném konci vyprávění.

ETCETERA AUKCE

2022

26. LISTOPADU 2022,
HRADEBNÍ 3, PRAHA

PŘEDAUKČNÍ VÝSTAVA
16. - 26. LISTOPADU

Zvrátit Budoucnost

Galerie Sýpka, 2022

7.12.2022 - 3.2.2023

Zvrátit budoucnost.. jakkoli se tento termín může být lidské touze žádaný, je těžké jí v jakémkoli směru vyhovět. Mnozí mohou vnímat název výstavy ve spojitostí s událostí na řece Bečvě, která prošla katastrofou neslučitelnou s biodiverzitou obsaženou v tomto křehkém environmentu. Jakým způsobem zvrátit něco co ještě nenastalo?
Termín, který v sobě spojuje minulost/současnost s budoucností, a to je právě to co bychom měli přemýšlet nyní. Patrik Kriššák připravil výstavu pozostávajíci ze zhmotněné touhy zvrátit budoucnost prostřednictvím obrazů podmořských koralů.
Výstava, které hlavní téma je spojeno s životním prostředím pod hladinoou mořských oceánů nám ukazuje krásu, která mnohá staletí ochromuje lidské chápání barvy a tvarů, v neposlední řadě i touhu lidské mysli o pochopení smyslu a významu těchto živoucích společenství ve vztahu ke globální funkci rovnováhy. A to tak, že popis který bychom mohli chápat jako “lokální geologické” je ve vždy ve vztahu “globální politické”.
Patrik Kriššák zde zobrazuje jen malou část přírodní scenérie. Vybírá z bezpočtu tvarů ty, které jsou v jeho možnostech zobrazování prostřednictvím techniky, kterou si zvolil jako autorský rukopis. Nepoužívá běžné štětce, ale barvu na plátno nanáší přiložením a převracením skleněných nádob a misek na plátno které se v procesu malování nachází v horizontální pozici. Velikost nádoby záleží hlavně v šířce než hloubce dané nádoby, volí tím velikost jednotlivých tahů, které doplňuje dalším přidaním sypkých materiálů jako je sklo a nebo třpytky.
Název zde prezentované poslední série Patrika Kriššáka je Extinction(vymizení). Krása, která se zde objevuje(podle subjektivního hodnocení) je(měla by být) zde tedy spouštěčem našeho přemýšlení o něčem co nemusí(vzhledem ke globální změně klimatu a nebo nezodpovědným nakládáním s životním prostředím) trvat věčně.

Dvojí strana mince

30.6. - 18.9.2022

Před pandemií se intenzivně řešila klimatická krize, především snížení hladiny CO2 v ovzduší a také globální dopad plastu na planetu – celý svět se rozhodl žít „nejednorázově“ a snahy o návrat k recyklovaným obalům, bezobalovosti či stálým obalům nebraly konce. Vzpomněla jsem si tehdy na dobu, kdy jsem s babičkou chodívala do „sámošky“, a na její papírové sáčky od mouky pečlivě srovnané ve spižírně, aby je znovu použila. Když pak nadešla éra sáčků z igelitu, což byla značná vymoženost, neuvěřitelně si jich vážila. Asi to pro ni tenkrát byl skutečný poklad. Cosi, co k nám „za minulého režimu“ mohlo proniknout jen zřídka. Jenže ten sáček byl možná prvním signálem poněkud jiné tragédie: kapitalismus natáhl svá chapadla směrem k velké spotřebě, plýtvání a „jednorázovému“ životu. Boj proti klimatické změně opravdu na kratičký okamžik zesílil. Ať už mluvíme o Gretě Thunberg, o počátcích hnutí Friday Future, nebo o filmech Je s námi konec s Leonardem vědomě odkazuje na mizející korály a ve svých malbách zprostředkovává estetický a pozitivně působící prožitek jejich zanikající krásy. Jejich někdy jemné, jindy výrazné barvy na chvíli dovolují zapomenout, že jde o ohrožený druh, ať už vinou znečišťování oceánů (například plasty), nebo jejich oteplování. Všechny ty zprávy, které s pandemií zmizely z prvních stránek novin, se opět vracejí. Ledy se rozpouštějí, hladina oceánů stoupá a v důsledku rozpadu atmosférického proudění se už nelze spolehnou ani na předpověď počasí. Jako bychom se ze zpomalení v pandemii vůbec nepoučili.
Výstava nás uvádí do prostředí reagujícího na globální oteplování jako citlivý seismograf. Odkazuje k prvním ekosystémům, jež mu podlehly nebo právě podléhají, jako varovná předzvěst budoucího osudu těch ostatních, a v konečném důsledku i celé planety. Expozice má signifikantní estetickou sílu – její dvojjedinost (na jedné straně krása korálů samotných, na straně druhé výpověď o devastaci světa lidmi) se odráží v jednoduchém tvaru polypu – korálu. Korál je zde symbolem existence neoddělitelně spjaté DiCapriem a dokumentech Sira Davida Attenborougha. Jenže to by nesměla přijít pandemie. Ta zastavila nejen „jednorázové“ životy, ale obecně i téměř veškerý pohyb na Zemi – kultura jako by přestala existovat, cestovní ruch z kdysi rušných měst vymizel. Hledání odpovědí v sobě samých jsme se tak trochu zalekli. Jenže z čeho máme vycházet, když ne právě ze sebe? Vnitřní pohyb a změna vždy začínají jen a jen u nás. A stejně tak začal Patrik Kriššák. Rozbitá váza se musí slepit, aby mohla být znovu naplněna. Patrik začal přemýšlet nad veškerým tím procesem a marasmem kolem nás. Po požárech přišel uragán, po uragánu bouře, po bouři sucho. Znovu si definoval, co pro něj znamená malba, a začal intenzivně pracovat na sérii obrazů Extinction. Tato série, zahájená za pandemie v roce 2020, může na první pohled působit jako depresivní sdělení pro svět, který prakticky končí tak, jak ho známe. Patrik totiž s určitým prostředím. Může být prospěšný pro mnoho dalších druhů, a tím přispívat k diverzitě všech okolních ekosystémů jak krátkodobě (například jako útočiště pro další bytosti), tak v dlouhodobém horizontu (pro svou schopnost vytvářet skrze svá společenství ostrovy). Pro autora jsou rovněž důležité názvy obrazů, představujících simplexní komentář k naší budoucnosti. V Kriššákově malbě nacházíme též hloubku – jednoduché tvarosloví korálu obohacují nejrůznější drobné materiály, glittery a textury. Střídmost tvaru pak působí až matisseovsky. Autor se osvobozuje od základního malířského nástroje, štětce. Lineární výraz a tvarosloví jeho obrazů definuje použitá metoda – lití barvy na horizontálně položené plátno z běžných sklenic různých velikostí. Až poletíte nad oceánem, třeba na Seychely nebo do jihovýchodní Asie, kde je ráj tzv. korálového trojúhelníku, zamyslete se. Během vaší ničím nerušené dovolené na pláži příjemného ostrova vám možná na mysli vytane vzpomínka z výstavy Dvojí strana mince.
Tea Záchová

Pop Up

Prague Art Works gallery, 1.11.-18.11.2021

VERNISSEYE

8.10.2021

Na další úroveň pozvedají brýle v novém projektu VERNISÁŽ designéři Pavel Kahotski a Nastassia Aleinikava ze studia Nastassia Aleinikava. Jejich dlouhodobým cílem je změnit vnímání brýlí jako pouhé zdravotní pomůcky a vytvořit z ní plnohodnotný šperk, který bude přirozeným prodloužením životního stylu svého nositele. Odrážet mohou nejen vkus nebo
smysl pro estetiku, ale i reagovat na speciální potřeby. VERNISÁŽ je kolekce 5 modelů, které vznikly jen a pouze pro výtvarníka Patrika
Kriššáka. Brýle zrcadlí excentrickou povahu umělce a zároveň kreativně pracují s defektem jeho zraku. Zdravotní nedostatek designéři proměnili ve výhodu a namísto toho, aby jej potlačovali, vytvořili z něj dominantní téma doplňku. Právě díky Kriššákově indispozici mohli celou polovinu brýlí využít jako plochu pro nevšední interpretaci jeho osobnosti. Designéři posouvají asymetrii na úroveň uměleckého objektu a představují 5 modelových příkladů jako symbolů 5 možných přístupů k řešení situace ušité na míru konkrétnímu klientovi.

Eva Slunečková

GLOBAL WEIRDING

Marslab POPup gallery, vernisáž 10.6. 2021

Dělnická 27, Praha 7

Desert Nike

Every known biological species comes with
an expiration date. Homo sapiens is no exception.
Lukáš Likavčan, Spectral Earth*

Představa vymizení lidské populace z povrchu země se objevuje jako archetyp. Sečtení dnů mělo přinést nesmírnou podívanou, dramatickou katastrofou globálního rozměru podle které bude jasně zřetelné, že se jedná právě o onen poslední soud. V křesťanské mytologii je to jediný způsob, jak se setkat s bohem zde na zemi a všichni se proto náramně těší. Tzv. preppeři
si pro tuto událost již zakoupili sportovní brýle a ultralehké Nikes, které by měly ulehčit pohyb v předpokládaném písčitém prostředí. Existují také teorie že konec světa již nastal, jak s příchodem agrikultury, uchopením prvního
kamínku či klacíku člověkem, prvním zápisem na hliněnou destičku, turing machine, děrnými štítky, rozmachem industrializace, odstoupením od pařížské dohody, zvolením Donalda Trumpa... Ať je to jakkoli v podstatě jsme se se svým koncem smířili, intuitivně jej vyhledáváme neb každým kouskem zpracovaného plastu jsme bohu blíže.

The problem is thus not so much whether we
will become extinct, but how we will cope with
the truth of that extinction, and subsequently
how we will design for extinction.
Ironically, it is our very capacity for technological
Invention that has secured us such a dominant
position in the world which may lead
ultimately to (as some have put it) 'The End of Man'.*

V tom spočívá také problém konce světa, podobně jako problém mnoha fenoménu a to je ten, že není jak jsme si jej představovali. Žádné globální požáry, zemětřesení, rapidní výkyvy teplot nejsou tak signifikantní aby získali status onoho spektáklu konečného sečtení dnů. Cynismus nebo uvědomělá letargie však není zcela tak na místě. Pravdou je, že vzhledem k nahodilosti jednotlivých událostí a v součtu vrstev historií si nemůžeme být až zcela tak jistí jak celá věc vykrystalizuje. Pokud odmítneme dnes již ztrouchnivělou teorii antropocentrismu, tedy představy, že jsme pány tvorstva, otevře se nám nový svět, ze kterého se můžeme učit. Biodiverzita představuje různé koncepty spolupráce, které jsou nám velmi blízké a jež se můžeme přiučit pokud k nim přistoupíme s větší citlivostí.

Ivana Pavlíčková

Dust Bowl

galerie Petr Novotný, 6.5.2021 - 5.6.2021

Kriššák vždy rád experimentoval s formou obrazů. V posledních letech vyvinul a stále zdokonaluje techniku nanášení barev na plátno z lahve nebo jiné vhodné nádoby. Takto vzniklé barevné plochy pak dále upravuje vymýváním, proškrabáváním nebo nanášením barevných glitrů. Oproštění od vší popisnosti a narace umožňuje autorovi plně se soustředit na malbu samotnou, na její texturu, bohaté detaily, vznikající jak promyšleně, tak i náhodně a na jemné, harmonicky působící barevné kombinace. Jeho velkou inspirací je příroda, konkrétně v případě tohoto cyklu podmořský svět, jehož pestrou krásu nám na svých plátnech ukazuje a zároveň připomíná jeho křehkost, zranitelnost a pomíjivost. Autor sám k výstavě uvádí: „Dust Bowl je fenomén popisující písečné bouře, které zasáhly americký kontinent během 30. let. 20. století. Tato přírodní katastrofa rozsáhlé eroze půdy byla způsobena zemědělskou činností. Eroze se projevovala masivními písečnými bouřemi, jejichž následkem, kromě hladomoru a mnohých lidských obětí, byla i největší migrace v historii kolonizovaného kontinentu. Svět připomínal biblické příběhy katastrof o konci světa. Dnes v mnohých ohledech připomíná i místo, které bychom si jenom těžko spojili se suchem prašných bouří. Přírodní katastrofa, případně biblický příběh o konci světa se ukázal možný i pod hladinou mořských oceánů. Lidská činnost a masivní produkce CO2 způsobily narušení křehké rovnováhy. Název výstavy Dust Bowl jsem zvolil jako přirovnání k vyprahlosti, která sužuje i jinak bohaté mělčiny moří. Pokud bych měl dokončit (do)vyprávění mých záměrů, tak obrazy, které zde v Galerii Petr Novotný prezentuji, představují pomíjivou krásu podmořského světa a nostalgické pocity mizející přírody, zároveň naději, že ještě není vše ztraceno.“

Extinction

25.11.2020 - 26.02.2021

Při přípravě nové série obrazů, která je poprvé prezentovaná zde na výstavě Extinction v Domě Radost, autor reflektuje současnou všudypřítomnou klimatickou úzkost, která dopadá i na něj jako jednotlivce. Nesnaží se být aktivistický, nicméně do obrazů vkládá ekologické poselství. Za ústřední téma tohoto cyklu si zvolil ekosystém korálových útesů, jejichž vymírání v důsledku globálních změn v současnosti čelíme (odtud název výstavy i celého cyklu Extinction). Prostřednictvím obrazů tak přibližuje krásu, ale také pomíjivost a křehkost podmořské přírody a na problém poukazuje prostřednictvím pozitivní nikoliv negativní emoce.

Petr Hájek

Keep Your Distance, Berlínskej Model,

14.10.2020

Ve výstavě “Keep Your Distance” chci kombinovat téma vymírání korálových útesů a lidskou situaci spojenou s onemocnenim SARS COV-19. Co mají tyto témata společné je globální charakter. Lidskému onemocnění se věnuje více pozornosti než vymírání organismů na planetě i když to může(ne-li má) mít stejnou váhu vzhledem k přežití civilizace.

Alchymie 2, The Chemistry gallery

Kostel Sv Antonína Paduánskeho, Sokolov, 2019

Zbyněk Sedlecký
Filip Kůrka
Tomáš Jetela
Matouš Háša
Martin Böhm
Patrik Kriššák
Sadofsky & Trantina

23.10. Goose bumps , Vnitroblock, Praha

Samostatná výstava, 2019

Na výstavě „Goosebumps“ vám představujeme tvorbu Patrika Kriššáka, mladého malíře, jehož potřeba experimentovat ho přivedla až k vytvoření své vlastní unikátní techniky malby. Své obrazy vytváří tak, že k jednotlivým tahům nepoužívá štětec, ale přímo barvu v zavařovacích sklenicích, které převrací na plátno a tahem vzniká barevná stopa. Takto vzniklé barevné plochy pak dále upravuje vymýváním, proškrabáváním nebo nanášením barevných glitrů. Jeho abstraktní kompozice jsou proto minimalistická s důrazem na samotné gesto.
Název „Goosebumps“, česky „husí kůže“, pak odkazuje na fyzilologickou reakci těla zvednutím chloupků na kůži vlivem chladu, ale také jako reakce na různé vizuální, pachové nebo zvukové vjemy. U filmu v kině nebo třeba za určitých situací, mezi které patří i vizuální uměni… Pro autora je tak metaforou abstraktního umění, které je často spojeno se silným fyzickým a emocionálním prožíváním.

15.10.2019 Rude Awakening, Basement gallery, Olomouc

spolu s Ivana Pavlíčková a Andrea Mikysková

Rude Awakening
Ivana Pavlíčková, Patrik Kriššák, Andrea Mikysková
Basement, 15. 10. 2019 – 11. 11. 2019

Ivana Pavlíčková, Patrik Kriššák a Andrea Mikysková jsou tři umělci nastupující mladé generace. Ačkoliv se věnují vlastní, formálně i obsahově různorodé tvorbě (prezentované v rámci individuálních výstav), jsou příklady dlouhodobé umělecké spolupráce. Jejich společné výstavy tak představují propojení neomediálních i tradičních uměleckých přístupů, které pojí zájem o reflexi určitého společenského tématu či vlastních osobních postojů a idejí.
V galerii Basement trojice představuje výstavu Rude Awakening. Doslovný překlad (Hrubé/Sprosté/Neslušné/Násilné probuzení) dává smysl, avšak osobně si k názvu vytvářím situační ekvivalent – být probuzen fackou. Hlavním tématem, ke kterému se umělci vztahují je klimatická krize. Prostřednictvím jednotlivých děl se však nevyjdřují primárně k poselství a obsahům klimatické krize, tedy tím, co za ní stojí a co přesně představuje. Nýbrž to, jak téma ne/rezonuje se společností, je předmětem jejich analýzy.
Patrik Kriššák svými malbami vytváří otázku, zdali i téma klimatické krize může být nebo dokonce už je zprofanováno? A co to znamená? Rezignace, apatie na jedné straně, panika, úzkost a stav existenciálního ohrožení na straně druhé. Symboly výdobytků naší civilizace (palma=paradise) se v nekonečném růstu hrubých domácích produktů (dávno etablovaných jako ukazatele kvality lidského blahobytu) akcelerují natolik, že se zahřívají, začnou hořet a od nich chytne i vše okolo.
Andrea Mikysková také tématizuje vliv ekonomických, společenských a politických systémů na vztah člověka a jeho přirozeného habitatu. Ve video-kolážích, obsahujících bezpočet reálných obrazců našeho světa i na základě vlastní imaginace vytvořených digitálních grafitti, divák sleduje předobraz toho, co nastane, pokud se opravdu jako společnost i jako jedinci rozhodneme ignorovat vlastní odpovědnost. Zneklidňujícím aspektem je nejistota, způsobená otázkou, zdali už v takovém to stavu nejsme. Veřejný prostor našich betonových měst si chráníme důkladnou legislativou, má i krajina takovou ochranu?
Ivana Pavlíčková se zabývá objektovou tvorbou, především formou keramiky. V její práci je patrný kontinuální zájem nejen zkoumat hranice tradičního média, ale také analyzovat obsahové i formální vztahy současného, nedávného a historického umění. Jedná se o určitý typ institucionální kritiky. V kontextu výstavy tak její práce otevírá složitou otázku, jakou pozici by mělo umění v otázce klimatické krize zaujmout?
Být probuzen fackou je jen stěží příjemný způsob, jak opustit relaxační a bezpečné prostředí spánku. Je to nepříjemný moment vytržení z přirozeného stavu. V kontextu výstavy se dá číst vícero způsoby. Facku zažíváme jako lidstvo, sami jsme dlaň natáhli a rostoucí mediální i společenský zájem o klimatickou krizi spustil švih. Bude bolest dostatečná, aby nás probudila? Nebo si na ni zvykneme? Co, když nám bude dokonce příjemná? Co když probuzení fackou, je ještě stále příliš slušný způsob, co jiného nás dokáže probudit? A co když nás neprobudí nic - život v nekonečném snu lidského blahobytu.

Text, David Bartoš

26.09.-27.10 Galerie Nedbalka, Bratislava

Společná výstava finalistů Ceny Nadácie VÚB, 2019

Aktuálny ročník súťaže Maľba pozná svojich 20 finalistov. O úspech v ďalšej fáze súťaže zabojujú (v abecednom poradí): Jana Bednárová, Peter Cvik, Roman Ďurček, Oskar Felber, Michal Fízik, Monika Germušková Vrancová, Paulína Halasová, Eva Hettmer, Rita Koszorús, Patrik Kriššák, Patrik Kucha, Lucia Oleňová, Samuel Paučo, Margaréta Petržalová, Andrea Priecelová, Simona Štulerová, Eva Töröková, Michal Turkovič, Lucia Veselá a Jana Zatvarnická. Piati z týchto autorov už boli vybratí do finálových zostáv aj počas niektorého z minulých ročníkov súťaže, čím len potvrdzujú svoje umelecké kvality.

18.9. - 31.10. 2019 Bewegung, Flat gallery, Bratislava

2019

Patrika Kriššáka ako autora registrujem odvtedy, keď sa pred troma rokmi prihlásil do otvorenej výzvy na výstavný plán Flatgallery 2018. Autor ma svojou sviežou tvorbou natoľko zaujal, že som si počas doktorského štúdia na Karlovej Univerzite v Prahe našiel čas na návštevu jeho ateliéru v Holešoviciach priamo vo funkcionalistickom komplexe kultového kina BIO OKO. Už pri prvom osobnom kontakte som vedel, že práve on bude mať čoskoro vo Flatgallery samostatnú výstavu. Teším sa, že autor má sólo výstavu, prvú na svojom domácom Slovensku práve u nás, keď je teraz aj finalistom Ceny Nadácie VÚB, súťaže Maľba roka 2019. Jeho gestická, lineárna maľba v ostrých/čistých tónoch farebnej škály navyše doplnenej pop-artovými trblietajúcimi glittrami vzbudzuje na seba pozornosť v hocijakom priestore. Minimalistická lineárnosť jeho malieb vzniká vďaka špecifickej autorskej technike, maľbou tekutými farbami priamo z fľaštičiek rôznych veľkostí a priemerov vytvára rozmanitú variabilnosť ťahov, nahrádzajúc klasické štetce a vytvárajúc pritom pulzujúce dielo zachytené v pohybe. Zaujímavý je aj samotný proces nanášania farby na plátno, natáčaním do horizontálnej polohy. Vychádza tak svojim spôsobom z akčnej maľby Jacksona Pollocka, ale v tomto prípade ide už „kontrolovanú náhodu“. Čistota bieleho podkladu umožňuje vyniknúť abstraktným, jasne ohraničeným plošným tvarom, ktoré vytvárajú prelínaním a vrstvením rôznorodé obrazce, až akési archetypálne útvary, ktoré evokujú podoby pravekého obrazového/znakového písma, alebo odkrývajú nepoznané hlbiny ľudskej duše, prekryté nánosmi kultúr, sociálnych modulov a schém správania. Preto jeho výtvarný prejav intenzívne zasahuje predovšetkým naše vizuálne zmysly a emócie, ktoré v nás vďaka týmto abstraktným štruktúram ako aj výraznej farebnosti vytvárajú rôzne pocity. Toto autorské vizuálne experimentovanie mi pripomína moje detské časy, keď som po škole navštevoval nevlastnú mamu v jej psychologickej ambulancii, kde som so zanietením a zvedavosťou objavoval Rorshachov test, ako aj Lűscherov farebný test a ponáral sa tak do nepreskúmaných zákutí ľudskej mysle, ako aj vedomia/nevedomia/podvedomia a zložitosti myslenia. Abstrakcia je pomerne stále mladá etapa umenia, kedy sa začala objavovať v náznakoch od prehistorických čias s väčšími, či menšími pauzami. No nevídaný rozmach zaznamenala až začiatkom 20. storočia v podobe prvých avantgardných smerov ako bol suprematizmus, De stijl, geometrická abstrakcia, ktorá sa v plnej sile rozvíjala predovšetkým na západe v 50. rokoch u Marka Rotha a dodnes sa recykluje v rôznych podobách u rôznych autorov (napr. Bryce Hudson, Gary Petersen, u nás napr. Lucia Oleňová). Jedným z nich je aj Patrik Kriššák, ktorý sa vydal touto cestou a hľadá svoje miesto v súčasnom svete v umeleckohistorickom kontexte. V aktuálnej výstave môžete vidieť autorovu abstraktnú polohu tvorby zo „serie 120“, ktorá evokuje pohyb, rýchlosť a zároveň v niektorých naznačujúc aj smer, pričom je najpopisnejší práve v obraze "The Direction Blue".
Andrej Jaroš

02.09.-16.10.2019 Color Blocking, Galerie Dole, Ostrava

Patrik Kriššák, Ivana Pavlíčková

Společná výstava autorky a autora s vazbami na ostravskou fakultu umění nazvaná Color blocking odkazuje svým názvem ke světu módy, v němž označuje snahu o použití výrazných barevných tónů o stejné intenzitě vybíraných často z opačných pólů barevného spektra. Metaforický přenos do světa umění, v němž je vymezování, kontrastování či ladění tónů jednou z podstatných součástí uměleckého vyjádření, můžeme pod dojmem instalace, v níž zásadní roli hraje nejen barva a světlo, ale i samotné prostorové podmínky galerie, vnímat i jako snahu o komplementární vymezení/propojení dvou navýsost tradičních podob umělecké produkce – obrazu a sochy.

21.-22.06 Metronom festival Praha

2019

Visual diff (VDIFF)

16.4.2019

Klára Čermáková, Filip Dvořák, Igor Hosnedl, Jakub Choma, Patrik Kriššák, Alžběta Krňanská, David Krňanský, Martin Kolarov, Roel van der Linden, Martin Lukáč, Matyáš Maláč, Kateřina Rálišová, Julius Reichel, Namor Ynrobyv

Výstava VDIFF představí čtrnáct umělců a umělkyň nastupující generace reprezentujících čtrnáct osobitých a vyhraněných přístupů k médiu obrazu. Vdiff (Visual diff) je termín z oblasti počítačového programování, který označuje způsob kontroly souborů pomocí vizuálního porovnání. Zvolený název má evokovat skutečnost, že výstava představuje malbu v době, kdy jsou počítače a digitální technologie každodenní realitou a tím pádem výrazně ovlivňují, jak a co vizuálně vnímáme. Záměrem je vytvořit spektakulární environment, v rámci něhož se budou obrazy přelévat do prostorových instalací a vytvářet vzájemné vizuální konfrontace, rozehrávat polemiku nad podobnostmi a rozdílnostmi zúčastněných umělců. Nejde o přehlídku jednotlivých individualit, ale o gesamtkunstwerk, společnou instalací malířů a malířek, zahlcující krajinu. Abstrakce se zcela samozřejmě potká s figurativností, exprese s řádem, monochromatičnost s divokou barevností. Dalšími častými prvky jsou brikoláž, multiplikace, zmnožení jako reflexe konzumní společnosti, popkultury, mediální reality, všeobjímajícího digitálního univerza reprezentovaného především internetem. MILAN MIKULÁŠTÍK

KOMIKS

8.3. 2019 POP UP

Jednodenní Pop up výstava.

Autoři:
Ivanka Pavlíčková
Patrik Kriššák
Honza Slanina

Beuys Don't Cry, Entry gallery

15.1.2019 - 19.2.2019

Chyceni v časoprostoru, vnímaje reálně a digitálně, snažíme se zorientovat v multidimenzionálním rozměru světa.
Výstava Beuys Don’t Cry se pokouší zachytit mizející, dnes již téměř nepolapitelnou hranici mezi skutečným a virtuálním světem. Pro trojici autorů jsou digitální média a virtuální realita - tedy schopnost myslet digitálně - přirozenou součástí života. A možná právě proto hledají únik z ní, a to i přesto že pracují s nástroji elektronických médií. Ve své tvorbě realizují vize míst a krajin, hledají a objevují známé i neznámé světy.
Vytvářejí určitý typ emocionální krajiny charakteristické a určené svou kompozicí, prostředím (návrh ve 3D) a materiálem. Teoretické upřesnění ‘'virtual landscape’' nalézáme například v textu Nicholase O’Briana ‘’Finding Place in the Digital’’. Ten popisuje tento stav jako snahu o rekonstrukci původní krajiny současné společnosti. Píše o jakési formě archeologie současnosti, která se objevuje v díle autorů vytvářejících tzv. land art budoucnosti. Naopak teoretička Keiko Sei hovoří o původní krajině. Japonské slovo ''original landscape’ (en.)’ odkazuje na mentální krajinu, na pocit místa z dětství nebo představu neexistujícího místa (místa spojeného s konkrétním emocionálním prožitkem, náladou). Podobně pak popisuje zájem o navštěvování filmových lokací, míst, které se objevily ve filmu (a jsou tedy spojeny s konkrétní akcí a pocitem).
Trojice autorů čerpá inspiraci v internetovém prostředí a pracuje s jeho specifickou vizuální estetikou a prostorovými zákony, které převádí v reálné site specific instalace. Tvůrci konfrontují tak diváka skrze různá média jako je video, objekt, malba s fragmenty dnešní materialisticko-kapitalistické společnosti. Tyto symboly (brand, značka) autoři parodují a všelijak manipulují, aby je pak zasadili do fantaskních mnohdy post-apokalyptických vizí krajin budoucnosti. Ony nepravděpodobné reality mohou být nenaplněnými vizemi, ale tak jistě reflexemi současných kulturně-společenských dilemat ať už jde o vztah k přírodě, ekologii, systémům komunikace a otázkám spojených s vlastní identitou.
Autoři jsou si vědomi toho, že člověk žije to, co sám tvoří. Platí tato teze i v tekutém virálním prostředí? Veronika Zajačiková

Roxy visuals vol. 11

2018 - 2019

Cílem projektu Roxy Visuals je oživení prostoru hudebního klubu vizuálním uměním. Klubová atmosféra i estetika je velmi specifická, na první pohled by se mohlo zdát, že silně omezuje. Prostor vytváří problematiku, se kterou není lehké se vyrovnat.

Jsou umělecká díla schopná obstát ve vizuálně náročném, neustále se proměňujícím prostředí nočního klubu? Jak se chovají obsahy uměleckých děl v mediálně popkulturním prostředí? Zachovávají si autenticitu nebo upadají k dekorativnosti? Umělcům je umožněno zasáhnout na několika vybraných místech v široké mediální škále vyjádření od klasických médií po site-specific instalace.

Vystavující umělci:
Tomáš Vavříček, Patrik Kriššák, Zeb One, Obik, Ivana Santos

Kurátor: Adam Stanko

Can't stop kissing you

2018

V roce 2018 uběhlo 10 let od otevření The Chemistry Gallery. Vernisáž výstavy s podtitulem Can’t Stop Kissing You a křest katalogu 10 let Chemistry gallery.

Umělci: Aleš Brázdil, Jan Mikulka, Michal Cimala, Adam Stanko a Helena Sequens, Michal Škapa, Tomáš Němec, Zdeněk Trs, Alžběta Josefy, Jakub Švéda, Jan Uldrych, Pasta Oner, Jan Poupě, Jan Kaláb, Bet Orten, Tadeáš Kotrba, Epos 257, Lubomír Typlt, Jakub Nepraš, Jakub Hubálek, Jakub Janovský, Matěj Olmer, Zbyněk Sedlecký, Jan Vytiska, Ján Vasilko, Ira Svobodová, Tomáš Jetela, Michal Ožibko, Zeb One, Dan Gregor, Lucie J. Skřivánková, Kryštof Hošek, David Kurňavka, Tomáš Tichý, Ondřej Oliva, Václav Misař, Filip Kůrka, Jan Petrov, Tomáš Vavříček, Michal Pustějovský, Petr Lorenz, Jakub Uksa, Patrik Kriššák, Openmindz360, Samuel Paučo, Pavel Příkaský, Sadofsky&Trantina;, Matěj Hájek, Pavel Šebek

CHOKER

2018

There are five rooms. Four of them are dedicated to the artists separately. In the last one there are all of the mediums placed together to support themselves. They work literally one for another. We've wanted to highlight the spirit of the time. We've chosen the light for this purpose. The light shows us a way, helps us to orientate in a space but it also blinds us and pushes wild animals away from human deeper into the forest. Superficial ecological phenomena are meanwhile recommending people to start controlling their daily consumption trough brief shouts at their timelines. (To tighten their belts to put on the chockers.) While my bf told me not to use plastic dishes for the annual grill party, companies like Nestlé continue in their own shady journey... #choker

DANCING PEOPLE ARE NEVER WRONG

2018

Pop - UP

Autoři: Jan Uldrych, Tomáš Němec, Jakub Janovský, Lubomír Typlt, Zdeněk Trs, Michal Škapa, Jakub Nepraš, Patrik Kriššák, Adéla Janská, Vojtěch Kovařík, Jan Vytiska, Tomáš Tichý, Petr Lorenz, Lucie Jindrák Skřivánková, Adam Stanko a Helena Sequens, Nikola Emma Ryšavá, xDog, Martin Böhm, XYZ project, Jan Poupě, Ira Svobodová, Zbyněk Sedlecký, Jakub Uksa, Zeb One, Aleš Brázdil, Alžběta Josefy, Jan Petrov, Filip Kůrka, Matyáš Maláč, Namor Ynrobyv, Julius Reichel, Samuel Stano a Alžběta Josefy.

Art Prague

2018

Drag and Drop v galerii Petr Novotný

7.2. - 17.3. 2018

Na první výstavě letošního roku se v Galerii Petr Novotný představuje se svými nejnovějšími obrazy malíř Patrik Kriššák. Je to jeho premiérové vystoupení v této galerii.

Kriššák se narodil roku 1986 na Slovensku v Kežmaroku. V letech 2006 - 2011 studoval na Ostravské Univerzitě u profesora Daniela Balabána. Nyní žije a pracuje v Praze.

Kriššák vždy rád experimentoval s formou obrazů. Po sérii obrazů, vzniklých vystříháváním tvarů z kožešin, napnutých na rámu, začal nedávno vytvářet obrazy tak, že jednotlivé tahy nevytváří štětcem, nýbrž přímo barvou, nanášenou na plátno z lahve nebo jiné vhodné nádoby. Takto vzniklé barevné plochy pak dále upravuje vymýváním, proškrabáváním nebo nanášením barevných glitrů. Obsahově se jedná dílem o práce ryze abstraktní, znakové, dílem s florálními či zvířecími motivy, méně časté jsou pak náměty figurální. Autor sám ke své práci a k výstavě uvádí: „Drag and drop (táhni a pusť) je v informatice operace používaná v grafickém uživatelském rozhraní, kdy uživatel v počítači „uchopí“ pomocí myši virtuální objekt a přetáhne ho na jiné místo. Tato definice nevytváří jenom analogii k malířské technice, ale i k práci na tématech, na kterých paralelně pracuji. Myšlenkovým základem je určitě romantismus, i když se to nemusí jevit na první pohled, pocit, že malíř může ovlivnit přemýšlení, zejména diváků a konzumentů vizuálního umění. Já sice nevím, jak můžu změnit svět, ale určitě pokud se podívám na tuto sérii (Domestikace), tak zobrazení zvířat, či rostlin je jako stvrzenka, čeho se lidstvo dopustilo, že jsou ta zvířata uvězněna. Není to nestranné zobrazení jako např. atlas. Nenabízím řešení, jen podněcuji k přemýšlení.“

Patrik Kriššák vystavuje samostatně od roku 2009, za tuto dobu realizoval téměř dvacet autorských výstav. Jeho dosavadní dílo přesvědčivě ukazuje, že s ním musíme počítat i v budoucnu. -Petr Novotný-

Hledání Hranic v post-mediálním prostředí

25.1 - 9.3. 2018

Společný projekt pedagogů, absolventů a studentů malířských ateliérů Vysoké školy výtvarných umění v Bratislavě a Fakulty
umění Ostravské univerzity v Ostravě reaguje na často přítomné otázky spojené s hranicemi malby v současném postmediálním prostředí. Objevuje se potřeba nové definice malby, nalezení jejího pevného místa mezi rozmanitými a prudce se rozvíjejícími novými médii (film, video, nebo digitální fotografie). Výstava se zabývá právě zkoumáním obrazu a vymezením
jeho prostoru ve slovenských i českých ateliérech uměleckých vysokých škol. Nedílnou součástí výstavního projektu bude také konference se stejnojmenným názvem, která za účasti výtvarných teoretiků z českého i slovenského prostředí vnese nové reflexe a pohledy na výtvarné umění nejen studentům, ale i poučené veřejnosti se zájmem o malbu a současnou výtvarnou scénu. Kurátory výstavy jsou Daniel Balabán, Ivan Csudai a Beata Jablonská.

Štipendium

2017

Realizáciu projektu Domestikácia podporil z verejných zdrojov formou štipendia Fond na podporu umenia Slovenskej republiky.

Paralelní příběhy, BADOKH

02.10.2017 - 02.04.2018

Patrik Kriššák (1986) patří do početné vlny nejmladších malířů, která se na domácí vizuální scéně postupně prosazuje od nultých let nového tisíciletí. Jestliže tento symbolický zlom před necelým čtvrtstoletím – podobně jako ve středověku – vyvolával „apokalyptické“ nálady, tyto umělce už obava z absolutního konce nevzrušuje. O životnosti malby sice nespekulují, to ale neznamená, že by k ní přistupovali výhradně ortodoxním způsobem.
Pro mnohé z nich naopak malba představuje „plastické“ médium, které má schopnost pojmout do sebe téměř cokoli a díky tomu také tematizovat, ironi- zovat i problematizovat sama sebe a svou podstatu. Tento přístup nakonec odpovídá základní charakteristice celé Generace Y, k níž naprostá většina těchto vizuálních umělců patří. Jde o tzv. Generaci Why?, kterou definuje především prostředí ne/jistot a atmosféra obecné ne/důvěry, k nimž se logicky přidávají základní otázky vztahující se k vžité „pravdivosti“ a sa- mozřejmě jejímu zpochybňování. Je tedy jen přirozené, že právě experimentální cesta zaměřená na samotnou povahu malby a závěsného obrazu je typická i pro Patrika Kriššáka.
Dvojjedinost jeho přístupu dlouhodobě spočívá především v kombinování aktuálních témat spojených s oblastí osobní mytologie a technickou inovativností, která pro něj představuje intuitivní analytický nástroj
a prostředek, jak se vyrovnat se světem. Jen během posledních pěti let postupně používal až inženýrsky konstruovanou kresebnou malbu založenou na systému rýsovaných šrafur, ještě o stupeň více odosobněné vytváření obrazů za pomoci „oldschoolové“ jehličkové tiskárny, ale stejně tak věnoval energii i sérii haptických kožešinových kompozic, kterými vykročil směrem k obrazo-objektu. Přestože se mohou všechny tyto přístupy na první pohled jevit jako zcela rozdílné, je možné mezi nimi nalézt společné prvky. Jedním z nich je nepochybně snaha vyvázat se z hranic většinově prověřených vyjadřovacích postupů, a dalším zřejmý příklon k neštětcové malbě.
Fakt, že ho toto úsilí neopustilo, dokazují totožné preference, které provázejí i Kriššákovu aktuální tvůrčí současnost, kdy opět vyvinul vlastní originální techniku prostřednictvím lahviček s barvou. Nejen že tím obnovil příklon k linearitě, ale obohatil svůj projev o faktor, který do této doby stál poněkud stranou jeho výtvarného projevu, a tím je výrazný kolorismus. Právě různě široká barevná stopa jejíž pomocí vytváří své kompozice je hlavním důvodem, proč je možné spekulovat o jeho kruhovém návratu k malbě v pravém slova smyslu.
Patrik Kriššák i nadále zůstal konzistentní ohledně individuálního způsobu práce na „laboratorní“ bázi. Při tom si v důsledku obecné „neprobádanosti“ své nové techniky záměrně klade překážky, jakou je nejen chuť vyjadřovat se co nejpřesvědčivěji v celé malířské polaritě od realismu po abstrakci, ale i dosáhnout plasticity a modelace objemů pomocí další „neznámé“ materie, totiž glittrů. Umožňuje mu to zřejmě bez obav z konzervativizmu usilovat ve všech ohledech o co nejsvobodnější projev. Po dlouhé době poprvé
se tak stejným způsobem zabývá různými malířskými tématy prostřednictvím hned několika souběžně vznikajících cyklů.
Nejprve se samozřejmě musel zaměřit na zvládnutí základních dovedností a systematizaci svého způsobu malování, k němuž používá běžné zavařovačky, skleničky od přesnídávek nebo různé podtácky. Technické možnosti začal zkoumat právě pomocí různých námětů, takže tím zároveň zmonitoroval prakticky celý tématický prostor malby. Tím také mimoděk položil základy prakticky všech budoucích sérií, ať už šlo o portréty, znakový automatismus, zvířata či květiny. Vzhledem k tomu, že pracuje relativně pomalu, teprve s odstupem několika let se solitérní obrazy začaly vazbit v jednotlivých řadách. Nejen že je tak na nich možné sledovat větší formální dokonalost, ale proměna se týká také názorové roviny.
Jeho přístup k portrétům měl podle vlastních slov nejprve voyeuristický základ, teprve potom se snažil zachytit emoce, náladu nebo stav věcí, které se v obraze zastaví jako čas ve fotografii. Právě při práci na nich použil také poprvé „make-up“ barvy s glittrem a uvědomil si jejich přidanou hodnotu ohledně stínování, které se někdy navíc protne s významotvorností. Zde se také znásobila dávka jeho spontánního romantismu, zahrnujícího už samotný princip objevu a přivlastnění si unikátní subjektivní techniky, jež se stane nejen prostředkem ryze individuálního projevu, ale i zřetelným rozpoznávacím znamením tak, jak jej jako součást „legendy o umělci“ kodifikovala pre-avantgarda. Romantizující tendence, které jsou u Patrika Kriššáka patrné prakticky od počátku, ještě více potvrdila konkrétní řešení podobizen, ať už jsou to postavy, jimž chybí tvář, nebo zachycování dobového hybridního ideálu bez individuálních rysů ze stránek mainstreamových fashion časopisů.
Skupinou, která mu dává největší prostor k experimentům i tematizaci principů malby je Color Glitter. Příhodná je už svým zaměřením na nezobrazivé motivy. Zahrnuje časnější kompozice na bázi neřízeného automatismu, ale může ukazovat například také na zájem o vědomé i nevědomé vnitřní procesy a psychickou realitu, které se objevují u Carla Gustava Junga. Na druhou stranu zde nechybějí ani práce orientované na základní problematiku tvaru, znakovosti, koloritu, světelnosti, a to jak v jejich vzniku, tak zániku, což ostatně dobře dokládají i některé názvy (Shape I, II, III; Luminance; Erasing; Gradient 2017).
Nejemotivnějším cyklem je naopak Domestifikace. V ní se Patrik Kriššák projevuje nejvíc jako vypravěč příběhů. Motivisticky se týká – obecně řečeno – rostlin a živočichů. Autor zde však nefiguruje jako nestranný pozorovatel, nýbrž názorově. Zásadní inspirační impuls v tomto případě sehrál esej Johna Bergera z roku 1977 Proč se dívat na zvířata, který na ztrátě přímého pohledu odkrývá drastickou proměnu „přirozené spojnice mezi člověkem a přírodou“. Některá z pláten působí až naivně či idylicky, Kriššák přitom ve skutečnosti zobrazuje výhradně pokojové rostliny „uvězněné“ v květníku, odsouzené k věčnému zkrášlování, a domácí mazlíčky vydané svým majitelům na pospas. Jakkoli se to nemusí zdát, důvody vzniku této série jsou tedy především kritické, a fakt, že si to jako diváci neuvědomujeme jen potvrzuje pokřivenost naší optiky.
Kriššákův multitasking s sebou nese zvláštní těkavou soustředěnost, což se projevuje už tím, že disciplinovaně vede svůj tvůrčí proces a jeho podmínky tak, aby dosáhl co nejpřesvědčivějšího výsledku.
K tomu patří nejen volba olejových barev zaručujících nejlepší sytost, ale i občasné používání šablon potvrzující na základě kontrastnosti sílu expresívního tahu. Velmi markantní je to i při skicování propiskou proto, aby se většinová energie dostala především do obrazu. Ve všech případech také hraje významnou roli barva a výraz, které jsou hlavními nositeli emocí a informací přítomných v obrazech.
Paralelní příběhy Patrika Kriššáka se týkají velké části spektra lidské existence. Zahrnují psychologii automatismu i alfabetickou znakovost, rozněžnělá zvířátka i pokřivený vztah ke „staré“ přírodě, médii zidealizovaný obraz člověka i transgender, spontánní romantismus i racionální uvažování. Tento bipolární pohled však není znakem nerozhodnosti, spíš zpytavosti. Malba přitom zůstává náznaková, takže jen zdůrazňuje nejednoznačnost a přítomnost tajemství.

- Radek Wohlmut -

Salon Situace Ostrava 2017

20.07.2017 - 20.8.2017

Berlinskej model

19.10.2016

Táto site-specific inštalácia obsahuje maľby patrika kriššáka, ktorý používa sklenené nádoby namiesto štetcov. Fľaštičku s farbou preklopí na plátno a ťahom vytvára stopy. Predstava, že divák vie, ako tieto diela vznikajú vytvára ideovú paralelu k DNA - ak poznáme DNA kód, vieme ako bude výsledný organizmus vyzerať, aké bude mať vlastnosti. Výstava bola rozdelená na tri časti a každá z nich reprezentovala určitú časť kódu DNA. V prvej časti bol zavesený klasický závesný obraz, ktorého námet reprezentoval alfabetický charakter kódu DNA (sybolikcy - prepis). V druhej časti bolo inštalovaných sedem obrázkov na ktorých boli farebné body nasvietené farebným divadelným osvetlením. Postupná zmena farebného tónu zaručovala symbolický pohyb animácie graficky vizualizovaného DNA a v tretej časti bola plná výloha kvetín, ktorá reprezentovala konečný výsledok. Výloha prepájala verejný priestor s priestorom galérie a vytvárala tak uzavretý kruh celej výstavy.

White pearl gallery

07.09. - 09.10.2016

Výstava, která nebude focena představuje tři výrazné a na první pohled velmi stylově odlišné malíře: reminiscentujícího Adama Štecha, tázajícího se Julia Reichela a experimentujícího Patrika Kriššáka. Štechova tvorba, známá svým odkazováním a interpretací uměleckých "-ismů" první poloviny 20. století, se nově obrací k narativům a formálním řešením posledních "velkých vyprávění" socialistické estetiky. Reichel vstupuje do prostoru galerie se sadou dobře položených otázek, tvrdých jako "minulo-týdenní" chléb, které problematizují nastavení globalizovaného a digitalizovaného světa umění: "co je to malba ve světě internetu?", "co je to výstava?", "co dnes v umění očekáváme?" jsou dotazy, které rezonují v jeho prostorové malířské instalaci. A konečně až "guerillová laboratoř" Kriššákova přichází pak s odtajňováním samotného "nástroje", který je či chce býti vlastní všem, kteří mají co říci: Kriššák zkoumá samotnou povahu znaku, respektive jazyka jakožto systému, jímž může býti něco vypověditelné, ale jiné zas nikoli.
Výstava, která nebude focena je prvním projektem výstavního cyklu p-xxx, jehož smyslem je dávat prostor pro experimentální ověřování různých definic toho, co je dnes vnímáno jako autorství, jako originalita, vzor, inspirace či rovnou plagiát. Cyklus je koncipován vždy jako konfrontace tří malířů současné výtvarné scény, jejichž na první pohled zcela stylově a formálně se lišící tvorba dokáže ve vzájemném porovnání a vrstvení jejich výrazů artikulovat nově aktuální a standardní témata uměleckého provozu. Tématem Výstavy, která nebude focena je: recyklace. - Pavel Kubesa -

Galerie Jelení

12.01. - 04.02.2016

„Path“ může být cestou, dějištěm představ, kombinačních úvah, dráhou opisující neviditelné body, stezkou napomáhající spíše než objevování, přemístění k další možné cestě. „Path“ jako postava vyzývající ke komunikaci.
„Path“ je zároveň jednou z posledních výstav, která se odehraje v prostoru galerie Jelení na Smíchově před stěhováním do nového prostoru. Jednou z variant, jak koncipovat tento projekt bylo reagovat na tuto skutečnost buď přímým odkazem, nebo gestem. Na místo ohlížení, se nakonec ukázala nosnější verze klasičtější, ač je pro Patrika Kriššáka právě tato cesta nejméně prověřená. V minulém roce umístil několik svých obrazů do rozměrných kokonů zavěšených ze stropu. Kokony se staly metaforou časově uzavřeného vývojového stádia právě vznikajícího díla. Díky své rozměrnosti se obrazy staly objekty architektonicky definující prostor. Po výstavách s výrazným instalačním řešením, na nichž Patrik zkoumal hranice malby a experimentálním způsobem zacházel s obrazem nebo jeho zavěšením, je současná výstava první čistě malířskou výstavou, na níž ukazuje své nejnovější práce. Společnou zůstala otázka obrazového rámu, tedy to co Brian O´Doherty nazývá mentální schránou, tento rám je navíc rozšířen o výstavní prostor galerie.
Vystavená série obrazů vznikla technikou, kterou Patrik Kriššák rozvíjí už třetím rokem. Tzv. flašové obrazy vznikají v horizontální poloze překlopením lahve s barvou na papírový podklad – rychle až performativně gesticky. Téměř všechny nejnovější obrazy jsou malovány na vypnutém bílém papíře nebo plátně. Materiálovou čistotu Patrik dodržuje na menších i rozměrných obrazech, k jejich vzniku se odkazuje jen dvojice menších formátů umístěná na podlaze. Tahy reagují na právě využívanou barvu, která je čistá, pastelová popřípadě se více barev mísí přímo na obraze. Dlouhé linky s jasnými motivy střídají krátké tahy znakovitě znázorňující písmena abecedy nebo slova neobjeveného, tajného jazyka. Lehkost, rychlost a s tím spojená z pohybu vzešlá energie jsou hodnoty, jež Patrikovy obrazy činí osobitými a na první pohled rozpoznatelnými.
- Lucie Šmardová -

Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně

20.05. - 20.9.2015

Patrik Kriššák vystudoval ateliér malby na Ostravské univerzitě u Daniela Balabána. Už od studia zkoumá médium malby a možnosti obrazu, tematicky se vztahuje k umění samotnému. Činí tak s lehkostí, odstupem a (sebe) ironií, která mu umožňuje vytvářet z obrazů prostorové instalace doplněné o (často nalezené) objekty, ready-made nebo živé předměty (rostliny). Uvádí-li (s potměšilým úsměvem), že základní jednotkou malby je tah štětce, ve stejný moment své tvrzení přesouvá na barvu a mystifikuje sám sebe i diváka. Jako „správný“ malíř maluje vedle abstraktních obrazů figurální „gaučák“, který obratem obklopí zářícími žárovkami, aby zproblematizoval automatické přijetí obrazu. Pro práci Patrika Kriššáka je typický experimentální přístup a hledání nové „vlastní“ techniky malby. Právě k té se dopracoval, když v loňském roce začal tvořit tzv. „flašové obrazy“. Na místo štětce používá láhev s namíchanou barvou, kterou překlopí na plátno nebo papír a přeneseně pokračuje v akční malbě, jak ji známe od padesátých let. Papírové kokony, do nichž ukrývá své obrazy, jsou metaforou časově uzavřeného vývojového stádia právě vznikajícího díla. Tím, kdo vstupuje do prostoru obrazu, není jen sám autor, ale i obraz sám. Z dvojrozměrného média se v instalaci stává prostorový objekt, který až architektonicky definuje. - Lucie Šmardová -

Galerie Offformat

26.02. - 02.04.2014

Když jsme před časem navštívili ateliér Patrika Kriššáka, představil nám nejprve instalaci sestávající se z kruhové zářivky a papírové role, jejíž samovolný vznik ho zaujal práve toho dne. Poté jsme se pohybovali členitým prostředím omšelé haly a probírali se obrazy, objekty a krabicemi různorodého materiálu, přičemž se někdy zdálo, že tato činnost je i pro samotného umělce radostným znovunalézáním. Přehlédnout jsme nemohli obrazy z jelení či srncí kůže, do jejichž srsti autorpomocí „depilace“ kreslil ženské siluety v intimních situacích nebo jednoduché symboly a tvary. Lze je interpretovat v různých rovinách: v samotné experimentální, stejně jako smyslově emoční – skrze ambivalentní pohyb mezi přitažlivou a ohrožující živocišností. Ženské figury jsou zároven odkazem na autorovu zkušenost s genderovou komunikacní bariérou, volba materiálu souvisí i s jeho někdejší prací - výrobou bubnů. Právě tento nepříliš příjemný zážitek může stát u kořenů šamansky vážného a zároveň ironického prohlášení: „Verím, že použitím tohoto materiálu napravím karmu ludstva kvôli smrti techto zvierat.“
Jiným opakovaně používaným materiálem je pryskyřice, do které zatavuje bežné předměty. Činí z nich tak cosi exkluzivního, nedosažitelného, podobného malým lidovým oltáříčkům. Tyto pryskyřicové objekty stejně jako některé obrazy pak doplňuje jednoduchými obvody a světelnými zdroji, přičemž elektřina je zde prezentována jako poněkud magický fenomén. Díky zářivkám obrazy expandují do prostoru, stávají se pluralitní asambláží, zároveň nás mohou upomenout na rané Flavinovy „ikony“. I zde má světlo především charakter aurického záření.
Najít se tehdy nepodařilo pro autora důležitou Základní jednotku malby, miniaturní plátno s prostým tahem štětce. Můžeme v ní vidět „primární gesto“, koncentrát malířské tradice, spíše však kostku absurdního lega, pitvu malby. V tomto smyslu lze tento obrázek vnímat v kontextu historie ironických interpretací malířské exprese, připomenout můžeme například stylové komiksové přepisy Roye Lichtensteina. Tyto a další tvůrčí strategie nám ukazují, že mezi typické znaky Kriššákovy tvorby patří jisté nutkavé těkání mezi myšlenkami a prostředky, intuitivní orientace, stejně jako DIY přístupy, které rezonují ve formě i obsahu. Před divákem se pak zvláště při konfrontaci s poěetnějším celkem otevírá konzistentní a zároveň funkční model, nadaný energií bezprostřední tvořivosti, individuálnosti, který je přístupný mnoha interpretacím.
- Ondřej Navrátil -

Galerie artatak

18.9. - 8.10.2014

Vytvářet z obrazů prostor znamená chovat se k nim jako k předmětům, stejně tak jsou-li na výstavě fyzicky přítomny věci-objekty, můžeme je stejně tak považovat za „obrazy“ vystupující z druhého prostoru do třetího. Výstava přesní dávka je plynulým pokračováním předešlých prací Patrika Kriššáka. Oproti minulým instalacím, v nichž více pracoval s ready-made či s elektrickými obvody plnými světel se výrazněji uplatňuje téma prostoru. Výsledkem je výstava, kde se obraz stává předmětem postavený na roveň předmětu, který sám zobrazuje. Do prostoru se tak dostává nejen rám obrazu, ale i malířské gesto.

Na první pohled se může zdát, že obrazy Patrika Kriššáka vznikly jedním tahem. Během performance na plátně, jejíž pozůstatky v podobě květin a podstavce na výstavě zůstaly. Jednobarevný tah má jistou linku a intenzitu. Situace je však trochu komplikovanější. Na místo plátna nacházíme papír, na místo tahu štětce otisk tuby a z atmosféry ostravské performance zůstala jen snaha po aktivní komunikaci s divákem. Společně s autorovou potřebou zpochybnit médium malby a prozkoumat nástěnný obraz se v instalaci dostáváme do specifického prostoru – interiéru, který tvoří papírový kokon, obrazový roh a živé květiny. Každá z věcí má svůj vlastní, dlouhý a prožitý příběh a přesné místo, ve kterém je zasazena. Dáme-li si práci můžeme z vystavených formátů vyčíst proces tvorby, kterým autor prošel než našel adekvátní techniku, která byla použita na velké obrazy květin, portrétu či lebky. V malých formátech se jedná o zkoušky barevnosti a konzistence barvy, kterou nanáší přímo z barevné tuby. Předmětnost obrazu a předměty v něm jsou na výstavě Patrika Kriššáka hlavním tématem, které se násobí ve vystavených objektech. - Lucie Šmardová -

Galerie Lauby

11.03. - 20.04.2014

Ten pocit asi znáte. Vstoupíte do místnosti a říkáte si, že je v ní něco jinak než když jste ji posledně opouštěli. Uniká vám ale co přesně. Snad je to jiný vzor záclon, snad jsou to jinak uspořádané předměty na polici, nebo je to ohrnutý lem koberce či snad hrníček s nedopitým čajem na místě, kam byste jej podle vašeho přesvědčení nikdy nedali. Ten stav nemusí mít – a zpravidla ani nemá – reálnou příčinu, přesto se vaše smysly na určitou dobu vybičují a s krajní ostražitostí zkoumají okolní svět. A odtud je pak už jen krůček k tomu, aby vaši mysl ovládlo cosi jako zdání intuitivně pociťované významovosti, jakési epifanie – zjevení, že se za obyčejnými předměty může skrývat více, než je na první pohled zřejmé. Je to třeba jen krátký záblesk, jeho intenzita ale jakoby vzdorovala racionálním soudům.
Vidět a interpretovat svět jinak, než se nám doposud jevil, je přirozeně také jednou z tradičních úloh umění. V tom současném lze registrovat i strategie, které se o to pokoušejí právě tím, že uměle navozují výše popsanou situaci v místnosti, kde „něco nehraje“. V domácím prostředí je to vlastně jeden z nejvýraznějších proudů posledních dvaceti let. Ve svých „nenápadných tendencích“ jdou ale autoři někdy tak daleko, že lidé mohou kolem jejich „vizuálních pastí“ procházet prakticky zcela bez povšimnutí. Znamená to tedy, že podobně jako v minulosti, kdy byl pohled na některá umělecká díla dopřán jen vybraným členům společnosti, jsou i ta současná určena pouze pro oči vyvolených. Na rozdíl od historie nám v tom dnes ale nebrání žádné objektivní důvody, nýbrž jen naše pozornost. Dívat se totiž ještě nutně neznamená vidět a jen málokdo je bez zjevné odměny ochoten vyvinout téměř detektivní úsilí, které je k odhalení uměleckého díla tohoto založení nutné. I proto zůstávají názory na současné umění tak rozštěpené. Pro někoho banalita, pro jiného katapult do jiných světů.
Podobně to bude i s výstavou Patrika Kriššáka. Prostor podloubí ostravského muzea fakticky nedoznal změn, je stále týž jako předtím. Navíc, jeho prázdnota je jiného druhu než u prázdných místností Roberta Barryho, Piera Manzoniho či Yvese Kleina. Tady je totiž – na rozdíl od běžných galerií – přirozená. Inverzní barevnost prostoru ale nakonec přece jen indikuje, že tu někdo byl a dal si tu práci, aby do myslí kolemjdoucích zasel sémě pochybnosti a zaměstnal je úvahami, co se zde od posledně změnilo.
- Tomáš Knoflíček -

Kukačka - umění ve veřejném prostoru

14.10. - 16.11.2014

Galerie 35m2

26.04. - 26.5.2013

Dárky


Výstava Dárky, kterou Patrik Kriššák koncipoval pro Galerii 35M2, představuje několik jakoby dočasných a spontánních studií na téma malba, její možnosti materiality, viditelnosti nebo její schopnosti definovat prostor. Objevují se zde některé autorem oblíbené prvky jako elektrický obvod, černobílý perspektivní rastr či ready made. Precizní instalace vytvořená z lapidárních forem upozorňuje na samotný akt tvorby. Akt v tomto případě nemusí souviset s krásou řemesla nebo s logikou, ale spíše podléhá podobné zákonitosti, jaké například praktická magie. Tedy především zákonům podobnosti a doteku. První pravidlo autora povzbuzuje k dosažení cíle skrze mimesis nebo imitaci, kdy se skrze podobné vytváří podobné, jako například v obrazech s názvem Zahrada nebo v kresbě z cyklu Hvězdárna. Z druhého zákonu se vyvozuje nutnost kontaktu s osobou, jak napovídá samotný název výstavy, skrze předmět. Toužebně například prostřednictvím opatrovaného rodinného hrnku, několikrát použitého malířského podrámu pietně umístěného na polici. Tyto předměty mohou skrývat ochrannou sílu, která na majitele obvykle působí svoji materiálností - tedy výhradně dotykem.


Patrik Kriššák má sklony k jisté obřadnosti. Organickou součást jeho instalací často tvoří závěsné jednotky s povahou kultovních předmětů nebo domácích oltářů. Navíc důkladnost s jakou pokaždé hledá v prostoru to správné místo pro jakýkoliv předmět se zdá být až přepjatá. V pracovně a v galerijních instalacích Patrika Kriššáka narazíte na samozřejmosti v podobě klasického i alternativního materiálu, objektu, kresby, několikrát rozmalovaného a odloženého obrazu, jednoduchých elektrických obvodů nebo prostě jiných stop časově náročných činností. Klíčovým materiálem Patrika Kriššáka zůstávají delší dobu ready mades, použité nebo nepotřebné věci. Přitahuje jej pouze to, co se jeví jako bezpečné místo pro uložení nebo zachování vnitřní krásy. Odpad nikde nehledá, vytváří jej zčásti mimoděk sám, například jako vedlejší produkt své řemeslné a výstavní aktivity. Životodárné smetí bujně roste vedle něj jako kdykoliv přístupný polotovar, organický a čím dál tím víc soběstačný nános. Všechno to nahromaděné a oživované sice v různé míře souvisí s klasickým závěsným obrazem, ale Kriššákův duch nepokojně a těkavě prostupuje neohraničeným teritoriem reality. Přibližně definovat řemeslnou a intelektuální roli tohoto autora je proto možné jen s rizikem. Proniknout k principům jeho uměleckého myšlení není jednoduché. Jeho systém se jako hustá asociativní síť souvislostí neustále proměňuje, řečeno doslova a bez patosu v každém okamžiku, zároveň se záměrně uzavírá nebo se převrací její hierarchický smysl, a proto vyžaduje velmi trpělivé čtení.

Gelerie Entrance, Praha

6.9-23.9. 2012

Patrik Kriššák je jedním ze zajímavých mladých malířů, který ve své práci zkoumá přesahy malby. Pracuje s kombinací různých materiálů, třetím rozměrem obrazu a neobvyklými způsoby instalace. Je to bezprostřední typ tvůrce, který ve své práci tematizuje paměť a vztah nových médií ke klasickým. Pro galerii Entrance připravil specifickou instalaci prací, které takto prezentované prozatím nebyly k vidění.
\
Patrik Kriššák je čerstvým absolventem FU OU v Ostravě.
Výstava bude uvedena autorem přednáškou ze série ENTRANCE TALKS, v níž mladí umělci představují sebe a svoji tvorbu v přímé konfrontaci se svou aktuální výstavou. Přednášky jsou pořádány před každou vernisáží. Součástí každé prezentace jsou audiovizuální ukázky prací, popřípadě další, doprovodné akce. Na závěr je ponechán prostor pro diskusi s autorem.

“Názov Hodge podge (všehochuť) som zvolil kvôli jeho všeobecnému významu. Tvorí pre mňa akýsi mantinel, ktorý sa začína všetkým a všetkým aj končí. Budem sa samozrejme pohybovať v rámci svojej tvorby, takže v tomto projekte bude obsiahnuté všetko z mojej doterajšej vizuálnej skrumáže, ktorej základom je maľba. Môj tvorivý proces je charakteristický intuitívnosťou ako aj určitou ambivalenciou, resp. ju samotnú obsahuje.
Proces sa skladá najmenej z dvoch častí: prvá časť sa odohráva v ateliéry, pri tzv. skutočných, alebo hmotných prejavoch, a druhá v galérii, kde je proces nehmotný. Tu, ako ďaľší stupeň vývoja tvorby, dochádza k vlastnému sebapopretiu, kedy zistím, že obraz, ktorý som vytvoril v ateliéry, sa v danej galérii nemôže objaviť na stene, ale je pohodený kdesi v rohu, na prvý pohľad neúctivo, pre mňa však vzácne. Občas ho musím pred divákom schovať. Tento akt hrania sa s obrazom vychádza z pocitu, že divák nieje lenivým chodcom, ale vnímavým a hravým pozorovateľom.
Tento text naznačuje, že výstava nebude mať jednotnú líniu, ale bude (snáď) obsahovať buď diela, ktoré ešte odprezentované neboli, inštalácie alebo prostredia, ktoré vzniknú priamo v interakcii s daným priestorom galérie.”

Galerie NoD, Praha

Za desať dvanásť, 16.10. - 21.10.2012

Patrik Kriššák patří k mladé generaci, ale už si utvořil vlastní názor, který se s novými zkušenostmi přirozeně vyvíjí. Na jeho tvorbu má jistě vliv prostředí východních Tater, v jejichž podhůří vyrůstal. Mohl neustále pozorovat, vnímat a zažívat tuto mimořádně působivou krajinu v nejrůznějších denních i ročních dobách za rozdílného osvětlení a výrazně se proměňující atmosféry. Později ho zasáhlo i zcela rozdílné prostředí Ostravy, kde studoval, kde poznal zcela odlišný svět s typickou průmyslovou architekturou, která už inspirovala tolik umělců. Nyní přesídlil do Prahy, pro kterou je tak typické prolínání různých vlivů, z něhož se však často vyklube zcela originální ztvárnění představ.
Patrika Kriššáka zajímá skutečnost v různých rovinách, sleduje ji z rozdílných pohledů. Někdy jde o pouhé detaily, které získají úplně jiný význam, když se vyjmou z původních souvislostí nebo když k nim třeba každodenním užíváním získáme určité pouto. Nebo na nich dokonce můžeme do jisté míry získat závislost, kterou si uvědomíme, až když je ztratíme. Potom je musíme rychle nahradit obdobnými předměty, abychom mohli bez potíží žít dosavadním způsobem života a aby se nezpřetrhaly naše ustálené vazby. Někdy však naopak může být dobré, když se zpřetrhají, takže porušíme klišé, které by nás mohlo ovládnout.
Jak už jsem napsal, Patrik Kriššák dokáže velmi citlivě reagovat na své prostředí. Někdy ho zaujme motiv, kterého si všimne hlavně proto, že se už stejně rodil v jeho představách, že souzněl s jeho budoucími obrazy. Tak někdy zahlédne prvek, které je snad na první pohled nezajímavý, ale přitom odpovídá imaginárním architekturám, k nimž malíř směřuje. Jde často jen o křehké zásahy, které skoro ani nejsou v přírodě vidět, ale stejně určitým způsobem mění její strukturu. Třeba jen pouhým předělením, které má jen čistě praktický důvod. Jindy spatří všední stavbu, která jakoby vystopila z jeho obrazu a stane se posledním podnětem k jeho namalování.
V posledních dvou letech vytváří Patrik Kriššák obrazy – objekty ze srnčích nebo jeleních kožešin, které připomínají, jak někdy dost drsně zacházíme se zvířaty, jak je pro sebe bezohledně využíváme. Sám říká, že se jim převtělením srnčí kůže do lidských figur nebo jemných a přitom jasných symbolů tímto způsobem vlastně omlouvá. Tyto obrazy odkazují nejen k tradičním prvkům od nepaměti spojeným s civilizací, ale i k nekonečným, pravidelně či nepravidelně se opakujícím procesům probíhajícím ve vesmíru.
Patrik Kriššák přemítá nad nedokonalostí lidského myšlení, různých procesů a nakonec i techniky, při jejímž použití musíme vždycky počítat s chybou. A ta se někdy stává přínosem, protože může porušit ustálený řád. Přináší napětí tím, jak často nečekaně a nepředpokládaně mění původní vztahy, jak po opakovaném procesu vzniká úplně jiný obraz. Autorova tvorba má svůj řád, který však není spoutaný neměnnými pravidly, má možnost dalšího vývoje, zůstává v něm prostor pro nové podněty. Důlžitou součástí jeho přístupu je intuice, s níž zkoumá okolní svět, s níž koriguje vlastní představy a vybírá z nich ty, které mu pak otevírají další cesty a odkrývají nové obzory.
Jiří Machalický

WE/OUI

15.6. - 15.7.2012

Flâneur-Revisited

Když Charles Baudelaire uvedl do literárního světa postavu flâneura nepočítal pravděpodobně ani on sám s tím, že by tato figurka – odkudsi z pařížského předměstí – mohla na tak dlouhou dobu fungovat jako příměr pro určitý druh uměleckého přístupu. Metafora umělce, jenž dokáže všedním až banálním předmětům, o které nikdo nestojí, propůjčit přitažlivost a zajistit jim tak de facto druhý život, se ale ani dnes zcela nepřežila. Samozřejmě, že v současnosti už nejde v první řadě o to odhalit v těchto věcech skrytou krásu (nejde o to kolikrát ani v druhé řadě), schopnost poukázat na význam něčeho, vůči čemu jsme zůstávali slepí, se ale cení i dnes. Konečně celé 20. století mýtus umělce-flâneura vydatně přiživovalo a už dávno se v této souvislosti nedovoláváme jen Baudelaira, ale i Waltera Benjamina, Georgese Didi-Hubermana či Nassima Nicholase Taleba.
Tento přístup se vlastně ve výtvarném umění natolik zabydlel, že je už tak trochu otřepané na něj znovu upozorňovat. V případě Patrika Kriššáka je ale nutkání silnější, neboť jeho postoj k tvorbě je v podstatě naplněním experimentu, který postava flâneura ztělesňuje. Kriššák nepatří k tvůrcům, kteří by úzkostlivě respektovali předem vytvořený systém, a už vůbec nemá potřebu těsněji vymezit své teritorium. Jeho zájem je spíše těkavý, založený na intuici, s jejíž pomocí se chápe podnětů, které pak svobodně mixuje do mozaiky asociativních vztahů. Jeho obrazy a objekty proto nelze nahlížet jako solitéry, nýbrž třeba jako listy z deníku, do kterého si ukládá fragmenty žité reality. Jde o příběh bez hierarchie, a protože je síť Kriššákových mentálních pochodů někdy docela spletitá, vykazuje tak trochu prvky hermetismu. Jeho díla vlastně jako jakési stimuly osobní paměti rámují Kriššákův život, přičemž jejich komemorativní funkce je někdy dokonce tak silná, že o nich lze v nadsázce hovořit jako o pomnících. Zřetelně se to projevuje například u minisérie obrazů zachycující předměty denní potřeby, které autor nevratně ztratil. Pochází z ní třeba obraz fotoaparátu, jehož rám je vybaven zářivě červenými křídly, za něž by se nemuselo stydět ani barokní putto. Samotný obraz je pak téměř monochromní, provedený subtilní šrafurou, což v kombinaci s přísnou frontalitou záběru vede k poněkud zvláštnímu napětí mezi ikonickým a technickým zpodobněním. Zmíněná šrafura, zpravidla prováděná za pomoci pravítka a šablon, se v každém případě na delší dobu stane nedílnou součástí většiny Kriššákových obrazů. Důvody k tomuto kroku jsou pravděpodobně opět spíše podvědomé, nicméně pracnost a zdlouhavost této techniky zřejmě koresponduje s autorovou potřebou věnovat práci adekvátní penzum času, aniž by se však vystavoval svodům na odiv stavěné řemeslné ekvilibristiky. Její význam jde ale jistě i za hranice volby adekvátního formálního jazyka. V jejím pravidelném rastru se totiž vlastně zračí také touha podmanit si nějakým způsobem daný motiv a prostřednictvím tohoto více či méně unifikovaného procesu jej učinit součástí širšího celku. Jinými slovy, tato technika sice dovoluje rozpoznat konkrétní motiv, současně jej ale nevratně dekonstruuje a vytrhuje ze světa, odkud byl převzat. Uplatňování tohoto tak trochu magického procesu Kriššák postupně rozšiřoval i na další náměty, přičemž tak jak se rozšiřovalo jeho zorné pole, měnila se i celková perspektiva, takže i když ho zprvu aplikoval spíše na komorní motivy, nakonec se mu musela podrobit i městská krajina s jejími ulicemi, výlohami či architekturou. Po určité době však přeci jen začíná tento malířský proces jevit známky vyčerpanosti. Kriššák jej proto dále inovuje a v jakémsi sebeparazitujícím gestu tento způsob malby svěří dnes už vpravdě „vintageové“ technologii jehličkové tiskárny. Tou nechá během celodenní performance prohnat všechny šrafované malby a vyjeví tak předem tušenou skutečnost, že v hustých paralelních liniích tisku, charakteristických pro tento typ rozmnožovacího zařízení, je už vlastně předem implikován hlavní výrazový prostředek těchto obrazů. Technologické limity jehličkové tiskárny navíc způsobují, že se vygenerované obrazy svému vzoru blíží jenom volně, a že každá kopie je vlastně originál. Průvodní drásavý zvuk „porodních bolestí“, jakož i časová náročnost, pak jakoby jenom stvrzovaly, že jde o proces v mnoha aspektech obtížnější než samo malování, které mu předcházelo.
Někdy v této době Kriššák také vytváří svoje první jednoduché elektrické obvody. Ty se záhy stanou integrální částí řady jeho objektů, přičemž způsob, jakým elektřinu využívá, má v sobě opět cosi vědomě zastaralého či dokonce archaického. Tato elektrická zařízení, jejichž funkce není běžnými měřítky jasně postižitelná, na jednu stranu prozrazují autorovu radost z prosté manuální činnosti v intencích filozofie DIY, současně však vykazují i prvky jakési naivní magičnosti, kterou byl elektrický proud nadán v době, kdy si teprve začínal osobovat místo v našem světě. Elektřina má vlastně v Kriššákově pojetí statut animátora, propůjčuje objektům vnitřní auru a ty pak dílem působí jako kultovní předměty či lidové oltáříky, které známe třeba z venkovských kostelů v jižní Evropě či Latinské Americe. I u nich se snoubí popkultura s posvátným, namísto světců je však Kriššákem do svitu „elektrických svící“ postavena všednost. Jednou je to porcelánový talíř s fotografií obličeje neurčitých rysů, podruhé láhev piva či abstraktní kresbička. Aby přetrvaly, jsou nakonec tyto vzorky každodennosti zakonzervovány do pryskyřice, takže tak trochu připomínají hmyz uvězněný v kapce jantaru. Tím pak mimoděčně vyvstává i další rovina čtení. Jantar, který je vlastně mineralizovanou pryskyřicí, se totiž řecky řekne ήλεκτρον (élektron), přičemž etymologický původ slova elektřina se opírá právě o specifickou vlastnost jantaru, jenž během tření povrchu vlněnou látkou vytváří záporný náboj statické elektřiny.
Především v posledních dvou letech se u Kriššáka můžeme také setkat s užitím kožešiny. U menších objektů je to zpravidla srnčí kůže, u větších měřítek jelenice. Ve své podstatě je i tento materiál tradičně spjat s ochranou či přechováváním. Její nejčastější využití tak vlastně nemá daleko k tomu, k čemu je využívána pryskyřice. I tady jde de facto o konzervant, jenž lidstvo provází od jeho počátků. Na rozdíl od transparentní pryskyřice ale kožešina jenom stěží propouští světlo. Věc, kterou chrání, proto ukrývá i před našimi zraky. Zatímco tak schránka předchozích objektů umocňovala vizuální přitažlivost zalitých objektů a vyzývala k jejich zevrubnému prozkoumání, ty kožešinové si zachovávají tajemství a vybízejí spíše k introspekci. Na počátku této řady stojí objekty-obrazy, jejichž vizuální stránka je velice lapidární. Ať už jde o „Srdce“ či „Zatmění měsíce“, pokaždé jde o prostou, znaku podobnou strukturu, která jakoby chtěla v divákovi probouzet spíše potřebu taktilní zkušenosti. Může jej vlastně směřovat i k úvahám, že se dopustí čehosi nepatřičného či dokonce zcela zapovězeného. Působí-li proto předchozí objekty z pryskyřice jako kultovní předměty, tady jde spíše o zpodobnění tabu. Asi nejvýmluvněji to ilustruje jedna z prozatím největších realizací v tomto médiu nazvaná „Chlupatá deka“. V životní velikosti podaná silueta ženy je ve srovnání se staršími kožešinovými objekty formálně propracovanější, není to ale jenom archetypální materiál, co tomuto dílu propůjčuje cosi živočišného. Zdůrazněná tělesnost, včetně pohlavních znaků, nás znovu jakoby upozorňovala na přípustnou mez intimity, jejíž mimoděčné překročení z nás činí voyera (nebo fetišistu?). Objekt má samozřejmě i tak trochu komický rozměr což naznačuje i zvolený název – chlupatá deka jako personifikace váznoucího rozhovoru. Prvotním impulsem byla totiž pro Kriššáka právě určitá komunikační bariéra mezi ním a ženami. Tento „vtípek“ má ale zjevně i hlubší rovinu vztahující se k autorovu podvědomí.
Zatímco cyklus kožešinových obrazů-objektů vyznívá jako vědomě ambivalentní a neposkytuje jednoznačný klíč k určení toho, zdali jde o vážně míněný exkurz či ironickou subverzivní hru, u realizací jako je „Kresba podle modelu“ se již autor výrazněji přiklání k druhému z interpretačních modelů. I v tomto případě Kriššák zkoumá hranici intimity, pracuje tady ale s indexem, tedy něčím, čím se začali v moderním umění výrazněji zabývat dadaisté. Instalace sestává z dvoulůžkové matrace pokryté rozměrnou skvrnou, jejíž tvar i umístění přivádějí pozorovatele k úvahám o jejím původu. Před ní je dole na podlaze položena kresba, kterou Kriššák vytvořil podle připomínané skvrny. Je v tuto chvíli vedlejší jak úspěšně si v daném počínání vedl, tedy jak věrně skvrnu zachytil, důležitější je, že tímto aktem de facto převrací dadaistický koncept náhody a navrací jej symbolicky do lůna akademismu. Vertikální poloha matrace, balicí papír či kresba uhlem se tady vlastně stávají rekvizitami v Kriššákově hře, jejímž cílem je mimo jiné vyvolat diskusi o současném statutu malby (nikoli jen mimetické) a umění obecně. Týmž směrem se pak vydává například obrazem „Základní jednotka malby“ či objektem „Základ betonářů“. I tentokrát pracuje s indexem a především první dílo, navzdory jeho skromným rozměrům, představuje jakési symbolické shrnutí vývoje malířství za posledních 100 let. Svojí vizuální stránkou vlastně dílem odkazuje k Rauschenbergově a Cageově „Stopě automobilové pneumatiky“, kodifikací něčeho tak proměnlivého a efemérního jako je prostý tah štětcem má ale blíže k Lichtensteinovým plastikám ironicky glosujícím poválečnou abstrakci v malbě prostřednictvím petrifikovaného malířského gesta.
Jestliže měla kdysi perspektiva za úkol umělecké dílo sjednotit a karteziánský důraz na myslící subjekt popřít heterogenní, roztříštěnou zkušenost, u Kriššáka tomu tak není. Obojí sice občas používá, ale jeho racio je stále silně konfrontováno intuicí a je tak vlastně chodícím důkazem Leibnizovy teze, že nárok na pravdu nemají jen jasné a zřetelné, nýbrž i zmatené myšlenky. Leibnizovo „nevím-přesně-co“ nám tak může být návodem i pro výklad Kriššákovy tvorby samotné. Nevím přesně, co a nevím přesně, jak, ale funguje to.
Tomáš Knoflíček